ECLI:CZ:US:2019:4.US.1721.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1721/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Štěpána Holuba, 2. Bohuslava Musila, 3. Luboše Redla, všech zastoupených JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3201/2018-642 ze dne 12. března 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 313/2013- 479 ze dne 13. ledna 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 353/2016-571 ze dne 13. března 2017, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 104/2008-431 ze dne 11. dubna 2013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 5 C 104/2008-539 ze dne 5. května 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a podstata napadených rozhodnutí
1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatelů (žalobců) na obnovu řízení, vedeného u nalézacího soudu pod spisovou značkou 5 C 104/2008.
2. Rozsudkem ze dne 11. 4. 2013 nalézací soud ve výše uvedené věci zamítl žalobu stěžovatelů o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s uzavřením kupní smlouvy nebo smlouvy o převodu pozemků. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. 1. 2014 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Oprávněný vlastník pozemků Jiří Kerles zemřel a vyšlo najevo, že všichni zákonní dědici po něm dědictví v celém rozsahu odmítli. Tyto nové skutečnosti mohly podle stěžovatelů přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci, protože nalézací soud zamítnutí žaloby o nahrazení projevu vůle zdůvodnil především nedostatkem pasivní legitimace vedlejší účastnice, které bylo ve věci 16 C 292/2011 nalézacím soudem uloženo převést předmětný pozemek na třetí osobu (Jiřího Kerlese), přičemž podle náhledu odvolacího soudu právě a jedině toto zjištění vyloučilo možnost žalobě stěžovatelů vyhovět. Nalézacím soudem bylo dne 23. 1. 2014 vydáno usnesení č. j. 28 Nc 901/2013 - 49, v němž bylo konstatováno, že všichni zákonní dědici dědictví po zůstaviteli v celém rozsahu odmítli a že bude pokračováno postupem podle §462 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že po vyhlášení rozsudku vyšlo najevo, že okamžikem smrti přešlo vlastnictví předmětného pozemku zpět na stát, předpoklad odvolacího soudu, že vlastníkem pozemku v době vyhlášení rozhodnutí není vedlejší účastnice, odpadl, neboť i nadále zůstala vlastnicí předmětného pozemku. O těchto skutečnostech se stěžovatelé dozvěděli prostřednictvím řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 28 Nc 901/2013, v němž sdělila notářka, že dědicové odmítli dědictví, svým přípisem ze dne 21. 1. 2014.
3. V řízení o žalobě na obnovu řízení stěžovatelé tvrdili, že se skutečnosti považované za důvod obnovy dozvěděli až po rozhodnutí odvolacího soudu v původním řízení a byli přesvědčeni, že pro ně mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nalézací soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé mohli použít tyto skutečnosti v původním řízení a že nepředstavují zákonný důvod obnovy řízení.
4. Odvolací soud potvrdil napadené usnesení nalézacího soudu, byť korigoval částečně jeho závěry. Stěžovatelé se o tom, že všichni dědicové odmítli dědictví po Jiřím Kerlesovi, dozvěděli dne 27. 1. 2014; odvolací jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, však proběhlo již dne 13. 1. 2014. Přesto lze závěr nalézacího soudu v tomto směru považovat podle soudu odvolacího za správný. Podle §44 odst. 2 o. s. ř. každému, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, předseda senátu na žádost povolí, aby nahlédl do spisu a aby si z něho učinil výpisy nebo opisy, ledaže jde o spis, o němž právní předpisy stanoví, že jeho obsah musí zůstat utajen. Stěžovatelé tedy měli možnost při řádné ochraně svých práv požádat o nahlédnutí do dědického spisu, neučinili tak, takže lze uzavřít, že si nedostatek včasné vědomosti o důvodech obnovy řízení způsobili sami. Správný je i závěr nalézacího soudu, podle kterého důvod obnovy řízení není dán, protože skutečnosti tvrzené žalobci, totiž že v důsledku úmrtí Jiřího Kerlese odpadl nedostatek pasivní legitimace žalované, dosud nenastaly. Jak bylo nepochybně zjištěno, dědické řízení po zůstaviteli J. Kerlesovi nebylo v době rozhodování skončeno, tedy jeho výsledek byl nejistý a nelze dovodit, že již došlo k přechodu vlastnictví na stát. Dosud prokázané skutečnosti proto nemohly pro stěžovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
5. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V řešeném sporu spočívalo podle dovolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelům negativní rozhodnutí odvolacího soudu na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž pro oba (skutečnost, že námitku probíhajícího dědického řízení, v němž existuje eventualita, že majetek, jenž je jeho předmětem, připadne státu, mohli stěžovatelé uplatnit již v průběhu původního řízení před odvolacím soudem; neexistence důvodu pro obnovu řízení, nebylo-li odkazované dědické řízení doposud pravomocně skončeno, a není tedy na jisto postaveno vlastnické právo České republiky k dotčenému pozemku) z nich zamítl jejich návrh (potvrdil zamítavého usnesení nalézacího soudu). Dovolatelé, byť se ve svém podání dotkli obou zmiňovaných otázek, nedostáli požadavku na vymezení přípustnosti dovolání minimálně ve vztahu ke druhé jmenované problematice, neuvedli judikaturu, s níž by byl závěr odvolacího soudu v tomto směru v rozporu; nezformulovali otázku, jejíž řešení by rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobsahovala, či k němu přistupovala odlišně, nebo již by bylo oproti dosavadnímu náhledu potřeba posuzovat jinak.
6. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním řádně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, který z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (ustanovení §242 odst. 3, věty první, o. s. ř. nebo např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. 11. 2009; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek pak za naznačeného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu,
a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu odkázal dovolací soud zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5732/2017 ze dne 24. 4. 2018 a v něm citovanou judikaturu).
7. Za vymezení přípustnosti snad lze považovat odkazy dovolatelů na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázce užití zásady, dle níž práva náleží bdělým, ovšem ani úspěšné zpochybnění naznačené úvahy odvolacího soudu (vyžadující po stěžovatelích aktivitu v podobě nahlédnutí do spisu v dědickém řízení po J. Kerlesovi) by nemohlo zapříčinit zdar uplatněného mimořádného prostředku (žaloby na obnovu řízení), pročež se Nejvyšší soud předestřenou problematikou pro zjevnou nadbytečnost takového teoretického rozboru bez možnosti vlivu na konečný výsledek řízení nezabýval.
S ohledem na tyto důvody Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.) odmítl.
II. Argumentace stěžovatelů
8. Proti rozhodnutím dovolacího, odvolacího i nalézacího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že zásada "bdělým náležejí práva" (vigilantibus iura scripta sunt), musí být podle jejich názoru aplikována v určitých mezích. Uvedli, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby se starali o svá práva do té míry, že budou předpokládat naprosto výjimečnou situaci, jakou je vzdání se dědického práva všemi dědici v řízení, jehož nejsou účastníky, a pro tuto skutečnost spekulativně podávat návrh na vstup do dědického řízení. Rovněž Ústavní soud uvádí, že i tato zásada musí být uplatňována podle tzv. zdravého rozumu a podle fundovaných představ spravedlnosti panujících ve společnosti (nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016, bod 35). Procesní pravidla jsou přitom nastavována tak, aby umožňovala účastníkům transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů.
9. Podle stěžovatelů v dovolání jasně uvedli, v čem spočívalo nesprávné právní posouzení věci - spočívalo ve dvou otázkách, tj. v nesprávném právním posouzení předčasnosti žaloby na obnovu řízení, a dále v nesprávné interpretaci zásady vigilantibus iura scripta sunt v daném případě. Nejvyšší soud odmítl posuzovat první otázku, na což navázal názorem s ohledem na absenci uvedení konkrétní judikatury, a dále uvedl, že za takových okolností je nadbytečné posuzovat otázku druhou. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšší soud postupoval příliš formalistický a dovolací důvody byly v dovolání jasně a srozumitelně vysvětleny. Na daný případ je tak podle nich možno obdobně uplatnit závěry z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2109/17 ze dne 11. 6. 2018. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak trpí vadami, které zasahují do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na řádné soudní řízení.
III. Vyjádření účastníků, vedlejší účastnice řízení a replika navrhovatelů
10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejší účastnici; nalézací a odvolací soud jen odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud uvedl, že k odmítnutí dovolání stěžovatelů, jímž mělo dojít k avizovanému porušení jejich základního práva, přistoupil Nejvyšší soud pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti ve vztahu minimálně k jedné z pro rozhodnutí odvolacího soudu relevantních otázek (neexistence důvodu pro obnovu řízení, nebylo-li odkazované dědické řízení doposud pravomocně skončeno, a nebylo-li tedy najisto postaveno vlastnické právo České republiky k dotčenému pozemku). Podle ustálené praxe Nejvyššího soudu, jejíž závěry ostatně obstály i před Ústavním soudem, přitom nemůže být úspěšný dovolatel, jenž rezignuje na vymezení předpokladů přípustnosti jím podávaného opravného prostředku (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017). Současně, závisí-li dovoláním napadané rozhodnutí na několika relativně samostatných důvodech, z nichž každý individuálně by vedl k pro dovolatele nepříznivému výsledku řízení, je v dovolání zapotřebí relevantně zpochybnit je všechny. Není-li tomu tak, eventuálně není-li ohledně některé z těchto otázek splněna podmínka přípustnosti dovolání či je dovolání nedůvodné, nelze je shledat. Nedostáli-li stěžovatelé v aktuální při naznačeným požadavkům procesní úpravy, nemohl Nejvyšší soud o jejich podání rozhodnout jinak, než je pro tyto vady odmítnout, v čemž nelze spatřovat porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
12. Na zásah do jmenovaného základního práva není možné usuzovat ani z následné absence reakce na ostatní dovolací argumenty (stran aplikace zásady vigilantibus iura scripta sunt), jež by byla s ohledem na shora popsané nedostatky podání nadbytečná,
a tedy pro rozhodnutí o dovolání bez významu. Z téže příčiny nepovažuji za nezbytné podrobněji se vyjadřovat k obdobným námitkám obsaženým v ústavní stížnosti. Rovněž fakt, že zmiňované dědické řízení skončilo stěžovateli předvídaným výsledkem, a vlastníkem předmětných nemovitostí se tak stala opět Česká republika, není důvodem, pro který by neměla stížností naříkaná rozhodnutí obstát. Jak vyplývá i z obsahu ústavní stížnosti, nastala zmiňovaná událost (pravomocné skončení dědického řízení) po rozhodnutí odvolacího soudu (nadto i po vydání usnesení soudu dovolacího), pročež zjevně nemohla být v předchozích řízeních zvažována.
13. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila tak, že stěžovatelé namítají porušení článku 36 odst. 1 Listiny, avšak omezují se jen na konstatování, že jsou oběťmi soudního procesu, který není fakticky schopen zajistit ochranu jejich práv. Srovnáním podaného dovolání stěžovatelů a podané ústavní stížnosti navíc lze dojít k závěru, že obě podání stěžovatelů jsou velmi podobná, kdy prakticky obsahují jen obecný popis procesního vývoje případu bez relevantní právní argumentace. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila se stanoviskem Nejvyššího soudu v napadeném usnesení, neboť stěžovatelé v podaném dovolání žádné relevantní důvody předpokládané ustanovením §237 o. s. ř. neuvedli a jejich dovolání bylo po právu dovolacím soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
14. Stěžovatelé v replice uvedli, že zjevnou nespravedlnost státu není možné odbýt formalistickými argumenty, jak to učinil zejména Nejvyšší soud. Je nezbytné upřednostnit smysl celé právní konstrukce a roli celé soudní soustavy jako ochránce spravedlnosti.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zkoumal, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což nezjistil. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelé tvrzením, že Nejvyšší soud postupoval ryze formalisticky, čímž porušil jejich právo na řádné soudní řízení ("na spravedlivý proces") ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
17. Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu; dospěl přitom k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje výše naznačené vady, jež by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do jeho rozhodovací činnosti. Napadené usnesení je odůvodněno logicky a přesvědčivě, závěr Nejvyššího soudu odpovídá obsahu dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud uvedl, že se stěžovatelé v dovolání ve svém dovolání dotkli dvou otázek (viz b. 5, 6), nevymezili přípustnost dovolání minimálně ve vztahu ke druhé jmenované problematice, neuvedli judikaturu, s níž by byl závěr odvolacího soudu v tomto směru v rozporu. Stěžovatelé nezformulovali otázku, jejíž řešení by rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobsahovala či k němu přistupovala odlišně, nebo kterou by bylo oproti dosavadnímu náhledu potřeba posuzovat jinak, a dovolání je nepřípustné jako celek. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje - jiný názor stěžovatelů na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Také odvolací soud, který částečně korigoval závěry soudu nalézacího, postupoval ústavně konformním způsobem, a především vysvětlil, z jakého důvodu mohli stěžovatelé relevantní skutečnosti objektivně uplatnit již v původním řízení, a proč nejsou důvody obnovy řízení dány. Je třeba zdůraznit i to, že předmětem přezkumu jsou rozhodnutí obecných soudů o mimořádném opravném prostředku - žalobě na obnovu řízení, která je ze své podstaty výjimečným procesním institutem dotýkajícím se právní jistoty účastníků řízení.
VI. Závěr
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu