ECLI:CZ:US:2019:4.US.1753.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1753/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Sofis partner, s. r. o., sídlem Cejl 34/91, Brno, zastoupené Mgr. Michalem Hubáčkem, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019 č. j. 27 Co 327/2018-142 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. července 2018 č. j. 7 C 183/2017-111, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní korporace MB interiéry, s. r. o., sídlem Staroměstské nám. 86, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 7. 2018 č. j. 7 C 183/2017-111 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 44 752 Kč s příslušenstvím, což podle žaloby představuje nárok na zaplacení jistiny ve výši 14 521 Kč (poplatku za službu CESR na rok od 6. 1. 2015) spolu s příslušenstvím a dále nárok vrácení poskytnutého cenového bonusu 10 890 Kč z důvodu prodlení a také částku 1 200 Kč představující náklady věřitele spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení ode dne 21. 1. 2015 do 17. 10. 2016, celkem tedy 18 441 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 300 Kč za každé jednotlivé zaslání upomínky dne 10. 2. 2015, dne 2. 3. 2015 a dne 1. 9. 2015 (výrok I). Dále okresní rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici plnou náhradu nákladů řízení (výrok II). Své zamítavé rozhodnutí zdůvodnil okresní soud tím, že nedošlo k řádnému uzavření smlouvy ústně, neboť telefonická komunikace mezi účastníky neprobíhala standardně a ze záznamu hovoru je patrné, že byly přeskočeny kroky 3 a 4, v rámci, kterých mělo dojít ke sjednání smluvních podmínek. Smlouva nebyla uzavřena ani písemně v elektronické podobě, neboť nebyla opatřena elektronickým podpisem. Z tohoto důvodu vedlejší účastnici nevznikla povinnost zaplatit za službu CESR poskytovanou stěžovatelkou, a proto nevznikl ani nárok na smluvní pokutu z důvodu prodlení při placení uvedené služby.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 27 Co 327/2018-142 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I (výrok I); rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 17 606 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud zejména uvedl, že smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyla uzavřena písemně ani telefonicky. K písemnému uzavření smlouvy shrnul, že z předložených podkladů bylo prokázáno, že smlouva nebyla opatřena elektronickým podpisem potřebné úrovně [tedy zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu (a vytvořeným pomocí prostředku pro bezpečné vytváření podpisu), resp. uznávaným elektronickým podpisem - tedy užitím takových elektronických prostředků, které podle §562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), umožňují trvalé zachycení obsahu právního jednání a jednoznačné určení jednající osoby], a současně nebylo prokázáno, že by písemná forma byla zachována jinak. Nebyla totiž doložena věrohodná identita jednající osoby a nebyla prokázána ani spolehlivost záznamů o právních jednáních v elektronickém systému stěžovatelky, neboť nebylo ničím doloženo, že jsou skutečně prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. K možnému telefonickému uzavření smlouvy krajský soud shledal, že se strany nedohodly na podstatných náležitostech smlouvy nad rámec bezplatného testování na dobu 3 měsíců. O náležitostech smlouvy na dobu neurčitou se vůbec nemluvilo, neřešilo se placení, ztráta "bonusu", ani žádné další podstatné okolnosti smluvního vztahu. Strany se v rámci telefonátu nedohodly ani na požadovaných smluvních pokutách. Celé jednání stěžovatelky, zejména aktivity telefonní operátorky, které okresní soud označil za "nestandardní", lze podle krajského soudu směle označit za zjevně nekalou obchodní praktiku při "uzavírání smluv na dálku" s podnikatelem. Krajský soud proto shodně s okresním soudem uzavřel, že vedlejší účastnice nikdy vědomě neprojevila vůli uzavřít se stěžovatelkou smlouvu konkrétního (stěžovatelkou předkládaného) obsahu, a to nejen písemně (neboť nic takového elektronicky nepodepsala a ani jinak prokazatelně elektronicky neodsouhlasila) a neprojevila vůli k uzavření předkládané smlouvy ani ústně (telefonicky). Stěžovatelka sice neposkytovala v rámci uvedeného telefonátu zjevně nepravdivé informace, nicméně rozhodné informace buď zamlčela, nebo je alespoň dovedně zastřela. Ze strany stěžovatelky šlo tedy o zcela účelový konstrukt, jak pod pláštíkem konkrétní "akce" a "dárku" telefonicky podle připraveného scénáře nalákat vedlejší účastnici na bezplatné testování svého systému (CESR), na "registraci", a současně dodatečně vyvolat iluzi, že tím měla být uzavřena skutečná smlouva stěžovatelkou tvrzeného (a nyní předkládaného) obsahu, kterou se vedlejší účastnici nepodařilo včas ukončit, ačkoli konkrétní povinnosti sjednány nebyly.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že podle jejího právního názoru obecné soudy zjištěný skutkový stav (který však byl modifikován v neprospěch stěžovatelky) nesprávně právně posoudily, a to zcela v rozporu s obecnými předpisy, zejména pak občanským zákoníkem, přičemž má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s platnými právními předpisy a zasahují a omezují její právo na svobodné podnikání. Rovněž je pak stěžovatelka přesvědčena, že skutkový stav, tak jak byl soudy zjištěn, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatelka obsáhle polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními i právními závěry obecných soudů, přičemž zdůrazňuje zejména, že podle jejího názoru v souhrnu všech provedených důkazních prostředků odsouhlasení smlouvy vedlejší účastnicí v daném znění jednoznačně prokázala. Proces uzavírání smluv stěžovatelky s jednotlivými zákazníky, tedy i s vedlejší účastnicí, je založen na elektronické písemné formě prostřednictvím webových stránek na internetu, přičemž zákazník (v tomto případě vedlejší účastnice) vyplněním částečně předpřipraveného formuláře vytváří návrh smlouvy s formulářovým, předem daným, obsahem v části smluvních podmínek, který je následně elektronickou formou stěžovatelkou akceptován. Jedná se o smlouvu, jež není zákonem výslovně upravena jako specifický typ, proto pro ni není ze zákona vyžadována písemná forma. Je však třeba také vycházet ze skutečnosti, že vstoupí-li zákazník, tedy vedlejší účastnice, do procesu kontraktace se stěžovatelkou, minimálně konkludentně souhlasí se stěžovatelkou navrhovanou písemnou formou smlouvy, uzavíranou za využití elektronických prostředků. Výsledkem právního jednání vedlejší účastnice byl její písemný návrh smlouvy a následná písemná akceptace stěžovatelkou. Písemná forma smlouvy je pak v tomto případě zachována, neboť právní jednání je učiněno způsobem, který umožňuje zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání učinila. Z uvedeného je zřejmé, že celý smluvní proces zajišťoval za vedlejší účastnici její jednatel, kdy tento závěr je fakticky podložen souběžným využitím telefonického kontaktu mezi jednatelem vedlejší účastnice a operátorem stěžovatelky. Smlouva tak byla řádně uzavřena a vedlejší účastnici vznikla povinnost uhradit stěžovatelce cenu za poskytování této služby, případně pak nároky vzniknuvší v souvislosti s prodlením vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, a jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 44 752 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že na výkladu obecných soudů tak, jak jsou shrnuty sub 2 a 3, a důsledně rozvedeny zejména v obsáhlém odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti, a to zvláště s přihlédnutím k bagatelnosti sporu, jak bylo uvedeno výše.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu