ECLI:CZ:US:2019:4.US.1776.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1776/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PILA MARTINICE s. r. o., sídlem Simínský mlýn 26, Březnice - Martinice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019 č. j. 53 Co 61/2019-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. prosince 2018 č. j. 13 C 165/2014-270, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Mgr. Milana Krojidla, CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 13 C 165/2014-270 zamítl žalobní návrh, kterým se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 16 501 Kč s příslušenstvím (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost uhradit náklady řízení (výroky II a III). Takto rozhodl o žalobě zdůvodněné požadavkem na zaplacení konečné faktury za dílo sjednané mezi účastníky smlouvou ze dne 14. 6. 2011 a jejím dodatkem při zaplacení zálohy ve výši 166 530 Kč. Stěžovatelka tvrdila, že dílo řádně a včas dokončila a předala vedlejšímu účastníkovi, ten konečnou fakturu vystavenou dne 30. 11. 2011 převzal, ale nezaplatil. Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil s tím, že dílo nebylo řádně dokončeno, ani předáno, a nárok na doplatek jeho ceny stěžovatelce nenáleží. Obvodní soud uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že vedlejší účastník za práce realizované stěžovatelkou na střeše jeho rodinného domu zaplatil částku 166 530 Kč a že tato částka byla uhrazena důvodně. V otázce, zda v důsledku odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když neprokázala, že by svou činností pro vedlejšího účastníka poskytla plnění, které by svou hodnotou přesahovalo částku, kterou zaplatil.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 53 Co 61/2019-292 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Městský soud zdůraznil, že obvodní soud správně usneseními ze dne 7. 6. 2017 obě strany sporu vyzval, aby k prokázání svých tvrzení o hodnotě vzájemně poskytnutého plnění, především plnění stěžovatelky, označily důkazy. Vedlejší účastník v tomto směru poukázal na dodatek ke smlouvě a výpověď svědka Hubky, stěžovatelka uvedla, že pokud vedlejší účastník tvrdí, že se mu určitého plnění nedostalo, je na něm, aby jeho rozsah prokázal. Pro případ, že k tomu důkazy nenavrhne, navrhla zadání znaleckého posudku k ocenění údajně neprovedených prací. Obvodní soud oslovil dvě znalkyně s požadavkem na určení hodnoty díla realizovaného stěžovatelkou a sdělení, zda odpovídá vedlejším účastníkem zaplacené částce, či zda je vyšší. Ani jedna ze znalkyň však nebyla schopna zadání zodpovědět vzhledem ke značnému časovému odstupu a úplnému dokončení stavby. Městský soud shledal, že jestliže za takového stavu obvodní soud další dokazování neprováděl, a žalobě nevyhověl s tím, že stěžovatelka neunesla ve vztahu ke svému požadavku důkazní břemeno, postupoval zcela správně. Úvahy stěžovatelky obsažené v odvolání, kterými má snahu přenést důkazní břemeno na vedlejšího účastníka, jsou zcela liché. V situaci, kdy stěžovatelka tvrdí, že poskytla plnění určitého rozsahu a určité hodnoty, a toto jí, ať již z jakéhokoli právního titulu, nebylo zaplaceno, tak právě stěžovatelku jednoznačně stíhá břemeno důkazní k prokázání hodnoty plnění, které poskytla. Bylo jen na stěžovatelce, aby prokázala, že k datu odstoupení od smlouvy vykonala dílo pro vedlejšího účastníka v určité hodnotě, konkrétně v hodnotě převyšující jím poskytnuté plnění o žalovanou částku. Při takových tvrzeních stěžovatelky nebylo podle městského soudu na vedlejším účastníkovi, aby primárně cokoli prokazoval, vedlejší účastník po stěžovatelce ničeho nežádal, že žalovanou částku nezaplatil, nezpochybňoval, rozsah jím poskytnutého plnění nebyl sporný. Důkazní břemeno stíhalo stěžovatelku, a jestliže rozsah a hodnotu poskytnutého plnění neprokázala, nemůže se svým nárokem uspět.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. Stěžovatelka k tomuto uvádí, že v řízení před obecnými soudy prokázala, že pro vedlejšího účastníka provedla dílo, že mu toto odevzdala, že jej vedlejší účastník převzal a že jí tak vznikl nárok na úhradu smluvené ceny za dílo, čímž tedy dostála své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Vedlejší účastník dle obecných soudů prokázal, že část díla nebyla dokončena, kdy tvrdil, že hodnota nedokončené části díla odpovídá právě žalované částce. Za takového stavu pak mělo být dle stěžovatelky důkazní břemeno a břemeno tvrzení přeneseno právě na vedlejšího účastníka, který měl prokázat, že hodnota nedokončené části díla odpovídá svou výší právě žalované částce. Jestliže se pak ani ustanovením dvou znalců nepodařilo prokázat hodnotu nedokončené části díla, musí jít tato skutečnost k tíži vedlejšího účastníka, neboť se jedná o jeho tvrzení, které má prospívat toliko jemu. Obecné soudy měly věc posoudit tak, že to byl právě vedlejší účastník, kdo neunesl důkazní břemeno, a měl to být vedlejší účastník, kdo měl být ve věci neúspěšný. Stěžovatelka dále uvádí, že se obecné soudy opomněly vypořádat s důkazem navrženým stěžovatelkou (spisovým materiálem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 60 C 263/2012), který mohl jednoznačně prokázat, že dílo bylo ze strany stěžovatelky provedeno řádně a včas a že jestliže se na díle vyskytly vady, pak za ně odpovídá jen a pouze vedlejší účastník.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 16 501 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynější stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v případě odvolání, i v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v případě dovolání.
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že na výkladu obecných soudů tak, jak jsou shrnuty sub 2 a 3, a důsledně rozvedeny v odůvodnění napadených rozsudků obvodního a městského soudu, neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Obecné soudy vyšly z toho, že důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Ústavní soud konstatuje, že jejich postup byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, poté považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž jejich úvahy nejsou nikterak nepřiměřenými či extrémními. Proto konstatuje, že v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodování nevybočilo z mezí ústavnosti, a to zvláště s přihlédnutím k bagatelnosti sporu, jak bylo uvedeno výše.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu