ECLI:CZ:US:2019:4.US.1960.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1960/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 531/12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 101 Co 38/2019-1049, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. nezletilého M. R. a 2. nezletilé A. R., v soudním řízení zastoupených městem Hořovice, sídlem Palackého náměstí 2/2, Hořovice, a 3. R. R. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") zrušil rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 23 P 179/2014-982 zákaz styku otce s nezletilými dětmi (vedlejšími účastníky 1. a 2.), stanovený rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2013 č. j. 0 P 95/2012-360 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 70 Co 72/2014-386 (výrok I). Výrokem II zamítl návrh otce na stanovení rozsahu styku s nezletilými dětmi. Výrokem III změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2013 č. j. 0 P 95/2012-360 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 70 Co 72/2014-386. Výrokem IV uložil otci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Berouně náklady řízení ve výši jedné poloviny s tím, že o jejich konkrétní výši bude rozhodnuto samostatným usnesením. Výrokem V rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
3. Proti výrokům II a III výše rubrikovaného rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu ve výroku II a III potvrdil (výrok I). Výrokem II rozhodl, že otec je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně náklady řízení státu ve výši jedné poloviny určené samostatným usnesením okresního soudu ve lhůtě 6 měsíců od právní moci usnesení, a výrokem III rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení státu ve výši jedné poloviny. Krajský soud shledal, že obě nezletilé děti (mj. i v rámci pohovoru před krajským soudem) jakékoliv kontakty s otcem zcela radikálně odmítají, jejich stanovisko je neměnné. V nejlepším zájmu nezletilých je především zachování jejich duševního zdraví. V průběhu soužití rodičů, v době jeho rozpadu i následně po něm prožívali nezletilí vyhrocené vztahy mezi rodiči velmi úkorně. Ze strany otce ve vztahu k nim došlo i k fyzickému násilí, pro které byl otci zakázán styk s nezletilými dětmi. Narušila se citová vazba mezi otcem a dětmi. Z verbálního i neverbálního projevu dětí je evidentní, že jejich vzpomínky na otce nejsou dobré, vídat se s ním nechtějí, odmítají i písemný kontakt. V průběhu celého řízení otec neprokázal citlivost v přístupu k celé věci, trval na soudní úpravě styku. Ačkoliv mu bylo ze strany kolizního opatrovníka i ze strany provázející organizace vysvětlováno, že je zapotřebí postupovat ve vztahu k dětem mírně, uvážlivě, že se jedná o dlouhodobý proces, v rámci kterého je třeba, aby se zúčastnil také on potřebné terapie, byl otec ve svých stanoviscích neústupný, trval na přímém kontaktu s dětmi, odmítal styk nepřímý. Teprve po vyhlášení rozsudku okresního soudu otec podstoupil terapii od listopadu 2018 do března 2019 se zakázkou na přípravu na styk s dětmi a komunikaci s nimi. V řízení nebylo prokázáno, že by matka (3. vedlejší účastnice) dětem ve styku s otcem bránila, naopak matka s dětmi jako první podstoupila terapii za účelem zlepšení vztahu k otci s možností jejich případného kontaktu s otcem v budoucnu. Otci se však jakékoliv setkávání v podporující organizaci jevilo příliš zdlouhavé, bez rychlého výsledku, a finančně náročné. Otec nechtěl přistoupit ani na nepřímý styk s dětmi s odůvodněním, že nemá zaručeno, že s ním budou komunikovat děti a ne někdo jiný. Teprve pod tíhou dokazování postupně otec tyto své názory upravil, avšak stanovisko dětí se nezměnilo. Krajský soud po zvážení všech skutečností vyšlých v průběhu řízení najevo, při respektování názoru nezletilých dětí podle §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), uzavřel, že v tomto řízení se jedná o situaci, kdy by jakékoliv jiné soudní rozhodnutí nevedlo ke zlepšení vztahu mezi nezletilými a otcem, spíše naopak. Mezi otcem a dětmi jsou narušené vztahy v důsledku nevhodného chování otce v minulosti, narušené vztahy jsou i mezi otcem a matkou. Nezletilý M. je ve věku, kdy si vytváří vlastní názor, je schopen jej prezentovat, ve vztahu k otci je aktuálně radikálně vymezen. Jeho názor na styk s otcem je zcela vyhraněný, na svém postoji setrvává a nechce z něj slevit. Stejná situace je i u nezletilé A., ačkoliv byla v době posledního setkání s otcem velmi nízkého věku. Nezletilým nelze vytýkat, že vzhledem k narušeným vztahům s otcem k němu nemají kladný vztah. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že výchovné působení rodiče na dítě nikdy nesmí překročit racionální mez a mělo by respektovat rozhodnutí dítěte tak, aby byly naplněny požadavky stanovené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. bod 13 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14). Proto nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilé děti ke styku s otcem nutila. Rovněž je třeba odmítavý postoj dětí považovat za vážný důvod ospravedlňující i takové rozhodnutí, kdy styk otce s nezletilými dětmi nebude upraven (srov. bod 26 usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1366/17). Zájmem nezletilých je zachování vazeb s oběma rodiči, a to zejména pro jejich další duševní a mravní vývoj, pro uvědomění si sebe sama a možnost vyrovnat se s negativními vzpomínkami ze svého dětství, s nedokonalými vlastnostmi svých rodičů a upevněním si své pozice v rámci rodiny a budoucích partnerských vztahů. K tomu je však zapotřebí, aby si rodiče v rámci své rodičovské odpovědnosti uvědomili, zejména otec, že nebudou-li spolupracovat s odborníky, nejprve každý zvlášť a posléze s nezletilými dětmi, nemůže dojít k obnovení vztahu mezi nezletilými dětmi a otcem.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl zejména, že jestliže obecné soudy zjistily, že nejsou důvody pro zákaz styku otce s dětmi (respektive zákaz styku otce s dětmi zrušily), bylo jejich povinností upravit styk otce s dětmi. V řízení bylo znalcem z oboru pedopsychologie zjištěno, že vztah matky s otcem je velmi vyhraněně negativní a že tento negativní postoj matky je následně přebírán dětmi. Odmítání styku otce s dětmi (tak jak tento postoj byl vyjádřen dětmi u krajského soudu) je zcela jednoznačně ovlivněno matkou. Nejde tedy o otázku, že nejde nutit matku, aby "nutila" děti ke styku s otcem. Otec pak navrhoval pouze asistovanou formu styku, která preferuje zájmy dětí - zlepšení vztahu otce s dětmi ve spolupráci s odborníky. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za zcela v rozporu se základními právy otce na soukromý a rodinný život i z hlediska toho, že ačkoliv byl zákaz styku otce s dětmi zrušen, a to pravomocným rozhodnutím soudu, fakticky však zákaz styku otce s dětmi trvá, neboť matka vede obě děti k odmítání styku s otcem. Krajský soud pak ostatně překrucuje a účelově dezinterpretuje nálezy Ústavního soudu, které označuje na podporu svých argumentů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a podle posouzení Ústavního soudu správně interpretovaly zejména pohovory s nezletilými dětmi, které byly provedeny mj. i přímo krajským soudem (srov. bod 15 napadeného rozsudku), tak také zprávu organizace Rodinné mosty, z. s., ze dne 18. 2. 2019 (srov. bod 13 napadeného rozsudku). Ústavní soud musí přisvědčit závěrům krajského soudu uvedeným zejména v bodě 24 napadeného rozsudku a zdůraznit, že za této skutkové situace, kdy nezletilí kategoricky odmítají kontakt s otcem, a to dokonce písemný, přičemž tento jejich nesouhlas je zjevně způsoben zejména traumatickými zážitky z minulosti (fyzické násilí otce na nezletilých), nelze na závěrech obecných soudů o nevhodnosti stanovení styku otce s nezletilými shledat cokoliv neústavního. Naopak zejména krajský soud při posouzení věci vycházel ze správně aplikované judikatury Ústavního soudu (srov. zejména body 22 a 24 napadeného rozsudku). Za této situace, kdy nezletilí nemají k otci vůbec žádný pozitivní vztah, je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých dětí za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších problematických situací, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
9. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na stanovení styku s nezletilými dětmi tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti jakékoliv úpravy styku. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
11. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu