ECLI:CZ:US:2019:4.US.2111.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2111/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jany Novákové a b) Evžena Nováka, zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/2, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům II až V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2019 č. j. 25 Co 149/2016-512, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, 2. obchodní korporace České pojišťovny a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město a 3. Kláry Novákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených výroků napadeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 č. j. 9 C 58/2013-334 tak, že se řízení co do částky 20 059 Kč s příslušenstvím zastavuje (výrok I), že se žaloba stěžovatelů na zaplacení částky 682 599,60 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), žaloba 3. vedlejší účastnice se co do částky 401 879,60 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok III), 1. vedlejší účastník je povinen zaplatit 3. vedlejší účastnici částku 280 720 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně od 20. 2. 2013 do zaplacení (výrok IV) a dále rozhodl tak, že účastníci řízení vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky V a VI).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání účastníků rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 25 Co 149/2016-440 tak, že změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV tak, že 1. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 41 156,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 2. 2013 do zaplacení a 3. vedlejší účastnici částku 65 628 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 2. 2013 do zaplacení, vše do 15 dnů od první moci rozsudku; pokud jde o zaplacení dalších 575 815,35 Kč, žalobu zamítl (výrok I). Dále ve výrocích II, III a IV rozhodl o nákladech řízení před soudem obou stupňů.
4. Krajský soud dále vydal doplňující rozsudek ze dne 14. 12. 2016
č. j. 25 Co 149/2016- 461, kterým doplnil výrok I výše rubrikovaného rozsudku o větu, že dále se žaloba zamítá, pokud se stěžovatelé domáhali společně a nerozdílně zaplacení částky 65 628 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 2. 2013 do zaplacení a pokud se 3. vedlejší účastnice domáhala zaplacení 41 156,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 20. 2. 2013 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok II).
5. K dovolání stěžovatelů a 3. vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1707/2017-492 tak, že se rozsudek krajského soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 25 Co 149/2016-440 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 12. 2016 č. j. 25 Co 149/2016-461, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelů ohledně částek 56 205,20 Kč (cestovné za druhé až čtvrté čtvrtletí roku 2011) a 64 106,20 Kč (cestovné za rok 2012) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
6. Jako zatím poslední ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 25 Co 149/2016-512 rozhodl tak, že se rozsudek okresního soudu v napadeném výroku II mění tak, že 1. vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům částku 56 205,20 Kč a částku 64 106,20 Kč, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok I), uložil stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně 1. vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 2 268 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II), ve vztahu mezi stěžovateli a 2. vedlejším účastníkem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok III), uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit 1. vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 036 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit 2. vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 092 Kč do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok V). Stěžovatelé touto ústavní stížností výslovně napadají toliko výroky II až V rubrikovaného rozsudku, tedy výroky, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tak, že stěžovatelé byli v řízení úspěšní co do částky 161 467,65 Kč, což představuje úspěch ve věci v rozsahu 23 %. První a 2. vedlejší účastníci tak mají nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 54 %, přičemž tyto náklady pak krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyčíslil.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé uvádějí, že v tomto konkrétním řízení se 3. vedlejší účastnice a stěžovatelé, kteří o ní fakticky pečují, domáhali u soudu nákladů na léčení a nákladů na péči. V obou nárocích byli stěžovatelé a 3. vedlejší účastnice úspěšní, byť v případě nákladů na péči toliko částečně. Nedá se tak říci, že by 1. vedlejší účastník (tedy žalovaný) byl ve sporu meritorně úspěšný (byť některým jeho námitkám obecné soudy vyhověly). Neúspěch stěžovatelů a 3. vedlejší účastnice spočíval v části nároku na náhradu nákladů na péči, která závisela na úvaze soudu a dále v tom směru, že nárok požadovaný všemi žalobci (tj. stěžovateli a 3. vedlejší účastnicí) byl přiznán pouze některému (některým) z nich. Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutí krajského soudu je příkladem mechanického rozhodnutí zmíněné v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449) či ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2904/16 (N 22/84 SbNU 283)]. V napadeném rozhodnutí krajský soud fakticky činí stěžovatele odpovědné za to, že nedokázali předvídat, zda a jak se soudní judikatura v právní otázce, která je předmětem sporu, ustálí. Po stěžovatelích však nelze takovou jasnozřivost spravedlivě požadovat, naopak, z hlediska právní opatrnosti se způsob uplatnění jejich nároku jeví býti jako velice rozumný. Přesto je však výsledkem sporu to, že stěžovatelům byla uložena povinnost hradit 1. a 2. vedlejším účastníkům část nákladů řízení. S ohledem na uvedené mají stěžovatelé za to, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci samé, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
11. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
12. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
13. Není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Krajský soud v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů své rozhodnutí opírá a jak k určení nákladů řízení dospěl, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je nutné uvést, že si je Ústavní soud vědom toho, že se krajský soud dopustil zjevné nesprávnosti, když výrok IV napadeného rozsudku neodpovídá odůvodnění v bodě 22 napadeného rozsudku (ve výroku je uvedena částka 14 036 Kč, v odůvodnění pak částka 8 703 Kč) - tato zjevná nesprávnost je však zhojitelná postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pročež není důvodu, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil.
14. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu, jak jsou uvedeny v bodech 18 až 24 napadaného usnesení, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu