ECLI:CZ:US:2019:4.US.2134.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2134/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Bendla, zastoupeného Viktorem Švantnerem, advokátem, sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. dubna 2019 č. j. 24 C 193/2018-57, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníka řízení, a České republiky - České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") stěžovateli (jako žalovanému) uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) z titulu bezdůvodného obohacení částku 4 234 Kč, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice vyplatila dne 24. 2. 2017 na účet stěžovatele jako insolvenčního správce dlužnice Věry Sládkové žalovanou částku, představující důchod dlužnice, ta však zemřela dne 8. 2. 2017. Vzhledem k tomu, že smrtí nárok na důchod zaniká, jde o plnění bez právního důvodu, zakládající nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§2991 občanského zákoníku).
II.
Stěžovatelova argumentace
3. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá procesní prostup okresního soudu, neboť nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva a soud se při rozhodování dopustil zjevného excesu a libovůle. Napadené rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která "nutně neodpovídají obsahu příslušného spisového materiálu", nadto jde o věc, která není obecnými soudy posuzována jednotně, což vede k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy dokonce stejný soud ve věci vedené pod
sp. zn. 14 C 157/2014 rozhodl opačně.
4. Stěžovatel odmítá, že by došlo k rozšíření jeho majetkové sféry, s tím, že v pozici insolvenčního správce jako osoby jednající svým jménem na účet dlužníka přijal splátku za měsíc únor 2017, která byla provedena srážkou ze starobního důchodu dlužnice, tuto splátku rozdělil mezi nezajištěné věřitele v částce 3 145 Kč a "provedl zálohu" částky 1 089 Kč na nároky insolvenčního správce, kdy prvně uvedená částka se nedostala do jeho dispozice, a tudíž nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, a druhá představuje jeho zákonné nároky za měsíc únor 2019, z něho část tvoří daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést státu, takže pouze v rozsahu částky 900 Kč došlo k rozšíření jeho majetkové sféry. Ani v tomto případě však nejde o bezdůvodné obohacení, neboť tato částka mu byla pravomocně přiznána usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2017 č. j. KSPL 29 INS 1564/2013-B-27, přičemž nárok insolvenčního správce vzniká prvním dnem kalendářního měsíce.
5. Dále stěžovatel upozorňuje, že byl funkce insolvenčního správce zproštěn, a s poukazem na zákaz zpětného vymáhání dávek, resp. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2011 č. j. 4 Ads 163/2009-70, namítá, že vedlejší účastnice po něm požadovala něco, co je obecně vyloučeno z uspokojení. Dle stěžovatele má jít o spor překračující hranici bagatelního sporu, neboť zcela totožné spory vedlejší účastnice vyvolává vůči všem insolvenčním správcům, kteří působili v řízeních se zemřelým poživatelem důchodu. S ohledem na to, že nelze spor přezkoumat jiným způsobem, a s ohledem na plošný dopad takových sporů se zcela totožným předmětem, avšak obecnými soudy rozdílně rozhodovaných, stěžovateli dle jeho slov nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel si je vědom, že z hlediska výše této částky jde o tzv. bagatelní spor, přesto však tato věc má dle jeho názoru ústavněprávní rozměr, neboť řešená právní otázka se týká dalších insolvenčních správců a není jimi rozhodována jednotně. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). V případě zásahu do práva na řádný proces, o které v posuzované věci primárně jde, pak předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je splnění rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
11. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá "frapantní" porušení práv i v procesní rovině, resp. že skutková zjištění neodpovídají obsahu spisového materiálu, v čem konkrétně by takové pochybení okresního soudu mělo spočívat, patrno není, když podstatou ústavní stížnosti je polemika s tím, jak okresní soud interpretoval a aplikoval podústavní právo. Jestliže Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že věcná správnost soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, tím spíše to platí v bagatelních věcech. A argumentuje-li stěžovatel tím, že věc je rozhodována obecnými soudy rozdílně, a týká se více osob, Ústavní soud připomíná, že samotná tato skutečnost nezakládá důvod meritorního projednání ústavní stížnosti, neboť další nezbytnou podmínkou toho je ústavněprávní rozměr otázky, jež by měla být řešena (viz bod 33 nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Žádnou takovou otázku však stěžovatel nepředestírá, když po Ústavním soudu požaduje, aby sám posoudil otázku, zda vedlejší účastnici za daných okolností vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nikoliv.
12. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu