ECLI:CZ:US:2019:4.US.2180.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2180/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Simony Poliakové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 28 Co 61/2018-112, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Karolíny Kuvikové a b) Martina Šorfa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny došlo ke zneužití vlastnického práva vedlejších účastníků na újmu jejích práv a v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnost účastníků soudního řízení a její právo na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2017 č. j. 18 C 44/2017-59 byl zamítnut návrh vedlejších účastníků (jako žalobců), aby stěžovatelce (jako žalované) byla uložena povinnost vyklidit dva konkrétní pozemky v katastrálním území P. a budovu č. p. X, která je součástí prvního pozemku, a vedlejším účastníkům bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že nedošlo k řádnému doručení výpovědi nájmu ze dne 21. 4. 2017, byla-li tato doručována stěžovatelce na adresu jejího trvalého bydliště, a nikoliv na adresu pronajatých nemovitostí, kde se zdržuje a doručované písemnosti přebírá.
4. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna do 2 měsíců předmětné nemovitosti vyklidit a že je dále povinna nahradit vedlejším účastníkům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 13 100 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 10 400 Kč. Krajský soud shrnul, že výpověď nájmu byla doručována prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu, která byla jako doručovací sjednána v nájemní smlouvě, daná písemnost byla uložena na poště dne 25. 4. 2017, stěžovatelce bylo její uložení oznámeno, a poté, co si ji nevyzvedla, byla zásilka vrácena odesílateli. Krajský soud doplnil dokazování dopisem ze dne 30. 10. 2017, který stěžovatelka zaslala Městskému soudu v Praze jako insolvenčnímu soudu a v němž jako doručovací adresu uvedla adresu svého trvalého bydliště s tím, že tam má zajištěno přebírání pošty. Následně vyvodil, že výpověď z nájmu se tímto způsobem dostala do sféry dispozice stěžovatelky, tj. došla jí, a uzavřel, že žaloba je po právu, neboť stěžovatelka užívá nemovitosti bez právního důvodu a je povinna je vyklidit.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 4. 2019 č. j. 26 Cdo 4082/2018-197 podle §243 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není přípustné podle §237 o. s. ř., a jde-li o náklady řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud a krajský soud své závěry dostatečně neodůvodnily, že nezkoumaly okolnosti doručení zásilky s výpovědí, ač na ně v řízení upozorňovala, konkrétně pak na to, že kvůli obtěžování některými věřiteli uvedla v insolvenčním řízení jako doručovací adresu svého trvalého bydliště, že stav insolvenčního řízení sledovala a v případě, že jí byla zasílána nějaká zásilka, požádala poštu o doručení na aktuální adresu, ovšem na zásilku obsahující výpověď nájmu nebyla nikým upozorněna, přičemž vedlejší účastníci na výslovný dotaz jejího právního zástupce zaslání výpovědi popřeli.
7. Krajský soud dle stěžovatelky tedy konkrétně nezkoumal, zda se s výpovědí mohla seznámit a zda jí mohla být předána jinak. V této souvislosti zdůraznila, že vedlejší účastníci prokazatelně věděli, kde se fakticky zdržuje, neboť sami bydlí nedaleko, probíhala mezi nimi jednání, jedno z nich dne 6. 6. 2017, vedlejší účastníci věděli, že výpověď nebyla doručena, ovšem její odeslání, jak již bylo zmíněno, popřeli. Přitom jí mohli výpověď kdykoliv předat, účelově však čekali na uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby na neplatnost výpovědi, neboť prý věděli, že důvody výpovědi nemohou obstát. Současně upozorňuje, že změnou bydliště vědomě nesledovala zmaření dojití zásilky, a namítá, že krajský soud neodůvodnil, proč neaplikoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1777/2013 a ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2926/2009.
8. Jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, stěžovatelka tvrdí, že jejich náhrada neměla být vedlejším účastníkům přiznána, neboť tito nezaslali výzvu k plnění podle §142a odst. 1 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející (i po něm následující) z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak krajský a potažmo Nejvyšší soud posoudily otázku doručení výpovědi nájmu ze dne 21. 4. 2017, jež byla stěžovatelce dána vedlejšími účastníky, přičemž namítá, že se dané právní jednání nedostalo do tzv. sféry její dispozice, resp. že tuto otázku krajský soud nezkoumal, a nezabýval se ani její argumentací konkrétními judikáty Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na údajně nepoctivé jednání vedlejších účastníků.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že se krajský soud touto otázkou zabýval, přičemž pečlivě a podrobně odůvodnil, proč na rozdíl od stěžovatelčina názoru, resp. názoru okresního soudu, považoval výpověď za doručenou, tedy že vedlejší účastníci příslušnou poštovní zásilku zaslali na adresu označenou v nájemní smlouvě jako doručovací, přičemž stěžovatelka na této adrese běžně přebírala soudní písemnosti; poukazuje-li stěžovatelka na to, že v případě těchto písemností sledovala insolvenční rejstřík, takže věděla, že jí bude doručováno, Ústavní soud připomíná další závěr krajského soudu, že podání výpovědi bylo vedlejšími účastníky avizováno, nicméně za nepřiléhavou nelze považovat ani úvahu tohoto soudu, že stěžovatelka si jistě zvážila, zda na doručovací adrese bude schopna písemnosti přebírat, případně si ji mohla změnit, pokud to pro ni bylo problematické.
13. Tyto úvahy na základě stěžovatelkou podaného dovolání přezkoumal Nejvyšší soud a shledal právní názor krajského soudu správným, přičemž odmítl jako nevýznamné důvody, které dle stěžovatelky měly bránit vyzvednutí zásilky na doručovací adrese. Její judikaturní odkaz pro jiné skutkové okolnosti shledal nepřípadným (k tomu možno poznamenat, že rozdíl nespočíval jen v tom, že v daných věcech nebylo doručováno na adresu výslovně sjednanou jako doručovací, ale i v tom, že stěžovatelka ji sama jako doručovací dále uváděla a byla na ní schopna také zásilky přebírat). Vzhledem k tomu, že postup obecných soudů nejeví žádné známky libovůle v soudním rozhodování, nelze než konstatovat, že stěžovatelka po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby se znovu otázkou doručení - po věcné stránce - zabýval, jako by sám byl dalším soudem v systému obecné justice, přičemž stěžovatelkou uváděným důvodům přisoudil "větší váhu" než těm, které za podstatné považovaly obecné soudy. To je ovšem role, která tomuto soudu zjevně nepřísluší (viz výše).
14. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá rovněž zrušení rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, a to z důvodu, že jí vedlejší účastníci nezaslali tzv. předžalobní výzvu (§142a o. s. ř.). Jak patrno z vyžádaného soudního spisu (viz protokol o jednání ze dne 21. 11. 2011), v řízení před okresním soudem vedlejší účastníci uvedli, že zaslali tuto výzvu prostřednictvím mailu ze dne 17. 7. 2017 právnímu zástupci stěžovatelky, který byl podle plné moci oprávněn přebírat písemnosti, stěžovatelka toto nezpochybnila, naopak uvedla, že na tento mail (resp. na výpověď nájmu, která byla obsažena v jeho příloze) odpovídala prostřednictvím svého právního zástupce (č. l. 53 soudního spisu), v závěrečné řeči pak pouze namítla, že zmiňovaný mail nelze za výzvu považovat (č. l. 55). V řízení před krajským soudem, a to ani v souvislosti s návrhem vedlejších účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení, stěžovatelka nic neuvedla (viz protokol o jednání ze dne 5. 4. 2018, č. l. 106).
15. Dle Ústavního soudu smyslem a účelem institutu tzv. předžalobní výzvy je předcházení vzniku soudních sporů; povinnost věřitele informovat dlužníka o tom, že má v úmyslu zahájit proti němu soudní řízení, totiž vytváří prostor k tomu, aby dlužník buď svou povinnost splnil dobrovolně, anebo věřitele přesvědčil o tom, že má od podání žaloby upustit. Z výše uvedeného přitom plyne, že stěžovatelka byla o záměru vedlejších účastníků informována, nicméně svou povinnost vyklidit předmět nájmu nesplnila a současně dala najevo, že ani tak učinit nehodlá, vycházejíc z toho, že ke skončení nájmu předmětnou výpovědí nedošlo. Vzhledem k tomu, že minimálně po materiální stránce bylo danému institutu učiněno zadost, Ústavní soud nemá, co by mohl krajskému soudu z hlediska ústavnosti vytknout, zvláště pak za situace, kdy stěžovatelka žádnou bližší argumentaci v soudním řízení ani v ústavní stížnosti nepředestřela.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Nebylo tak již třeba rozhodovat o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu