ECLI:CZ:US:2019:4.US.2204.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2204/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2a, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 255/2019-878 ze dne 10. dubna 2019, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 102/2018-816 ze dne 12. září 2018, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 1/2018-752 ze dne 7. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků do věznice s ostrahou a ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě. Odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především uvádí, že podle obžaloby mělo k protiprávnímu jednání stěžovatele dojít v noci z 27. na 28. 10. 2015, v průběhu řízení však nalézací soud učinil závěr, že trestný čin se stal v noci z 24. na 25. 10. 2014. Podle přesvědčení stěžovatele je takové zjištění nalézacímu soudu založeno na přesvědčení, že se skutek stal a vylučovací metodou byla stanovena doba, kdy k tomu došlo; v tom stěžovatel spatřuje libovůli soudů, neboť z provedených důkazů není patrné, na základě jakých objektivních důkazů byl takový závěr učiněn. Soudy porušily princip presumpce neviny, nebyla zachována totožnost skutku, a tedy byla porušena i zásada obžalovací; závěry obecných soudů z hlediska logiky vybočují z mezí volného hodnocení důkazů a jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Byly tak popřeny zásady spravedlivého řízení a obecné osudy zasáhly do práv stěžovatele zakotvených v čl. 2 odst. 2, 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
3. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, či dokonce libovůle. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
4. Jak se z napadeného rozsudku podává, ani stěžovatel nepopíral kontakt s poškozeným a od počátku trestního řízení připouštěl, že spolu spali na palandě, vylučuje však, že by proběhl sexuální styk. Okolnosti styku stěžovatele s poškozeným, který se až s odstupem řady měsíců od popsaného skutku svěřil svým rodičům, byly od počátku vymezeny podzimními prázdninami trávenými na "Pevnosti". Nalézací soud v podrobném odůvodnění uvedl, jaké důvody jej vedly k závěru o tom, že se skutek skutečně stal tak, jak jej poškozený popsal, a postupoval správně, určil-li "vylučovací metodou" konkrétní dobu. Nepřehlédnutelným hlediskem totiž bylo přesné určení místa a příležitosti sdělené nezletilým poškozeným, při relativní neměnnosti pravidelných pobytů na "P.", který s několikaletým odstupem popsal, co se mu stalo v jeho jedenácti letech, a nebylo od něj možné očekávat přesné uvedení data skutku. Stěžovatel přitom již na počátku trestního řízení připustil, že s poškozeným spal na horní palandě na "P." o podzimních prázdninách a před usnutím spolu sledovali film (horor), ale teprve v průběhu řízení, kdy již soud provedl řadu důkazů k objasnění, zda se skutek vůbec stal, přišel s informací, že to nemohlo být v roce 2015, kdy na "P." nepobýval. Nalézací soud se po přesném časovém zaměření skutku podrobně zabýval stěžovatelem předestřenými námitkami stran zásady obžalovací a totožnosti skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, ve vztahu ke skutkové větě v napadeném rozsudku.
5. Popsaný postup není podle Ústavního soudu projevem libovůle, ale vedl ke komplexnímu popisu skutku, o kterém neexistují důvodné pochybnosti. Soud přitom vycházel z jednoznačně zřejmého faktu, že o tom, zda kdy a jak se skutek stal lze učinit závěr především z výpovědí jediných dvou účastníků - poškozeného a pachatele. K vyslovení závěru o vině stěžovatele tak nalézací soud musel provést (a také provedl) dokazování, které vyvrátilo obhajobu stěžovatele, aniž by byla porušena zásada in dubio pro reo. Nalézací soud provedl důkazy jak výpověďmi svědků, kteří měli uvést jak kdy a za jakých okolností se o skutku dozvěděli, ale také jaká je věrohodnost obou zúčastněných; na to navázaly znalecké posudky na stěžovatele i poškozeného, i důkazy v podobě obsahu paměťové karty a záznam obsahu komunikace mezi stěžovatelem, poškozeným a svědky na sociálních sítích.
6. Stěžovatel námitky uplatněné v ústavní stížnosti předložil již v opravných prostředcích; odvolací soud poukázal na vadnou interpretaci stěžovatele s tím, že zaměnil vymezení skutku a totožnosti skutku (viz odst. 26 a 27 odůvodnění). Zachováním totožnosti skutku se podrobně zabýval i Nejvyšší soud (viz str. 7 první odstavec a str. 8 napadeného rozhodnutí). Obecné soudy v řízení o opravných prostředcích potvrdily správnost postupu nalézacího soudu, zachování zásady obžalovací, presumpce neviny i zásady in dubio pro reo, a to právě s přihlédnutím ke změně doby, v níž byl trestný čin spáchán. Právo na zachování ústavnosti není úkolem jen Ústavního soudu, ale celé soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky).
7. Takzvané právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv; skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Lze pochopit důvody, pro které stěžovatel subjektivně nesdílí závěry obecných soudů, neexistuje-li však stěžovatelem tvrzený (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací obecných soudů, jsou jejich závěry projevem nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není oprávněn k jeho věcnému přezkumu (viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne4. 5. 2005, všechna rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz).
8. V popsaném postupu obecných soudů Ústavní soud nezjistil porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny); nalézací soud po důkladném šetření učinil jednoznačný závěr, že se skutek stal a teprve na základě následného dokazování, a pro značný časový odstup, jej vymezil i časově. Nepostupoval přitom předpojatě, ale na základě provedených důkazů, zachoval přitom právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a své závěry řádně a důkladně odůvodnil. Jednoznačnou správnost postupu nalézacího soudu konstatoval a dostatečně odůvodnil i odvolací soud, a ani Nejvyšší soud nezjistil žádné vady v řízení. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, a proto Ústavní soud tvrzený zásah do základních práv stěžovatele nezjistil.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu