ECLI:CZ:US:2019:4.US.2213.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2213/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Zdeňka Vašici a 2. Zdeňky Vašicové, obou zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2019 č. j. 24 Cdo 2333/2018-735 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2017 č. j. 16 Co 355/2008-607, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Libuše Horecké, b) Františka Horeckého a c) Stanislava Horeckého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že došlo k porušení ústavně garantované vázanosti obecných soudů zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Okresní soudem Brno-venkov (dále jen "okresní soud") se podává, že tento soud svým rozsudkem ze dne 18. 3. 2008 č. j. 11 C 751/98-238 zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že mají ve společném jmění pozemek p. č. X1 v katastrálním území (dále jen "k. ú.") M. dle geometrického plánu GV - Geodézie, spol. s r. o., který je přílohou rozsudku (výrok III), a stěžovatelům bylo uloženo nahradit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) náklady řízení ve výši 25 950 Kč (výrok IV). Uvedený soud dospěl (mj.) k závěru, že stěžovatelé nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku od původní vlastnice Marie Poláčkové, neboť odstupní smlouva z 23. 4. 1974 je v části týkající se převodu části pozemku p. č. X2 v (pozn.: bývalém) k. ú. R. pro nepřesnost a neurčitost podle §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatná. K odvolání stěžovatelů Krajský soudu v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2010 č. j. 16 Co 355/2008-264 žalobě vyhověl. Dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2013 č. j. 22 Cdo 2923/2011-375 zamítl. Obě tato rozhodnutí však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2841/13 (N 82/73 SbNU 421). Poté krajský soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2015 č. j. 16 Co 355/2008-472 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2015 č. j. 16 Co 355/2008-480) tak, že žalobě vyhověl. Toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 22 Cdo 3624/2015-527.
3. Shora označeným rozsudkem pak krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku III potvrdil (výrok I), ve výroku IV jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacích a dovolacích řízení (výrok III). Krajský soud dospěl k závěru, že v předmětné odstupní smlouvě nebyla specifikována část pozemku p. č. X2 (o celkové výměře 7 085 m2), která měla být předmětem převodu, kdy geometrický plán vymezující část pozemku, která měla být převedena, nebyl součástí smlouvy či její přílohou, ani z jejího předmětu či dalších ustanovení není objektivně zřejmé, jaká konkrétní část pozemku měla být převedena. Vedlejší účastníci nikdy pozemek p. č. X2 ani jeho část nepřevedli a po celou dobu byli zapsáni jako vlastníci, zatímco odstupitelka Marie Poláčková ani stěžovatelé nikdy vlastníky tohoto pozemku nebyli.
4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé i vedlejší účastníci dovoláním. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.) odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné (výrok I), dovolání vedlejších účastníků proti výrokům II a III shledal Nejvyšší soud důvodným a v tomto rozsahu napadený rozsudek krajského soudu zrušil (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy neposoudily okolnosti případu ve všech souvislostech a nezákonně, resp. neústavně daly přednost výkladu předmětné odstupní smlouvy (sepsané ve formě notářského zápisu a registrované rozhodnutím státního notářství), který vedl k závěru o neplatnosti této smlouvy ohledně pozemku p. č. X3, zahrada, o výměře 833 m2 v k. ú. R. dle tehdejší evidence nemovitostí (dále též jen "EN"). Tato evidence byla podle §6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, závazným podkladem pro sepisování smluv. Upozorňují přitom, že v čl. I této smlouvy je jednoznačně uvedeno, že odstupitelka Marie Poláčková je vlastnicí mj. tohoto pozemku a že mj. celý tento pozemek se převádí do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Krajský soud měl "zneužít" toho, že státní notář v čl. I této smlouvy provedl srovnání závazného stavu tehdejší EN se stavem dřívějšího pozemkového katastru (dále jen "PK") a do smlouvy uvedl, že oproti již právně nezávaznému stavu dřívějšího PK byla parcela p. č. X3 v k. ú. R. (dle PK) zvětšena o část dřívější parcely p. č. X2 v k. ú. R. (dle PK). Výslovný odkaz na stav zápisů tehdejší EN ohledně pozemku p. č. X3 ve smlouvě dle stěžovatelů prokazuje, že celá parcela ke dni uzavření i registrace smlouvy existovala a byla řádně zapsána v tehdejší EN.
6. Dále stěžovatelé poukazují na to, že manželé Stanislav a Libuše Horečtí se nestali bezpodílovými spoluvlastníky pozemku p. č. X2 v k. ú. R. dle PK, ale jen pozemku p. č. X4 v katastrálním území R. dle EN, neboť příslušná kupní smlouva ze dne 17. 8. 1972 je absolutně neplatná. Namítají, že správnost jejich tvrzení byla prokázána kupní smlouvou i odstupní smlouvou, krajský soud a dovolací soud tyto provedené důkazy nezákonně a věcně nesprávně vyhodnotily. Dále poukazují na to, že František Horecký (právní předchůdce Františka a Stanislava Horeckého) a Libuše Horecká v roce 1987 uznali jejich bezpodílové spoluvlastnictví k pozemku p. č. X3 v k. ú. R. dle EN, což prý plyne ze souhlasného vyjádření ze dne 19. 6. 1987 ohledně zřízení oplocení na hranici pozemků p. č. X3 a X4.
7. S ohledem na výše uvedené mají stěžovatelé za to, že do svého vlastnictví prokazatelně pozemek p. č. X3 v k. ú. R. dle EN uvedenou odstupní smlouvou nabyli, a není tak důvodné posuzovat otázku nabytí jejich vlastnického práva vydržením. Z těchto důvodů má být nezákonný a nespravedlivý i výrok II napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Směřuje-li však ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu o nákladech řízení, jde o tzv. kasační rozhodnutí, kdy řízení v této věci bude dále probíhat, a tudíž je ústavní stížnost v této části "předčasná", resp. nepřípustná podle posledně uvedeného ustanovení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že pozemek p. č. X1 v k. ú. M., který je předmětem sporu, nabyli do svého vlastnictví na základě odstupní smlouvy ze dne 23. 4. 1974, uzavřené s Marií Poláčkovou, tehdy jako část pozemku p. č. X3 v k. ú. R. dle EN. V této souvislosti vyjadřují nesouhlas se závěrem obecných soudů, že uvedená smlouva je z důvodu neurčitosti neplatná, přičemž argumentují tím, že závazným podkladem pro sepisování smluv byla EN, a soudy "zneužily" toho, že státní notář provedl srovnání tehdejšího závazného stavu dle EN s nezávazným stavem dřívějšího PK. Dále poukazují na to, že předmětný pozemek nemohli nabýt vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, neboť v kupní smlouvě uzavřené dne 17. 8. 1972 byl nesprávně uveden pozemek p. č. X2 v k. ú. R. dle PK, a nikoliv podle (závazného) stavu v EN, dle něhož měl pozemek téhož parcelního čísla menší rozlohu i jinou polohu.
13. Stěžovatelé ve své argumentaci vycházejí z toho, že evidence nemovitostí byla pro sepisování smluv závazná, ovšem tento předpoklad není správný. Jak Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 2635/11 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz) konstatoval, "evidence nemovitostí byla vedena na evidenčním principu. Vlastnictví nemovitostí se nenabývalo zápisem do evidence nemovitostí, nýbrž jiným způsobem, a to registrací státním notářstvím. Při registraci měl notář přezkoumat, zda je smlouva platná a zda neodporuje zájmům společnosti. Ustanovení §6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo závaznost údajů evidence nemovitostí, uvádělo: "Údaje evidence nemovitostí jsou závazné pro plánování a řízení zemědělské výroby, pro výkaznictví a statistiku o zemědělském půdním fondu a lesním fondu, pro přehledy nemovitostí vedené socialistickými organizacemi a jsou též podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech." Prováděcí vyhláška k tomuto zákonu stanovila za závazné tyto údaje evidence nemovitostí: Parcelní čísla nemovitostí, výměry a druhy pozemků, výměry zemědělských závodů, výměry územních správních jednotek a hospodářské plochy obcí, okresů a krajů. Z toho vyplýval i základní účel, pro který byla evidence nemovitostí vedena. Tímto účelem bylo dodávat podklady pro plánování v národním hospodářství. Údaje této evidence sice sloužily zároveň jako podklady pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech, ale nezávazně. Proto si údaj o vlastnictví získaný z evidence nemovitostí, který nebyl závazný, měl každý při právním jednání ověřit, zda skutečně odpovídá skutečnosti.". Stejný názor vyslovil rovněž Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 23. 5. 1969 sp. zn. 4 Cz 40/69 a obdobně judikoval i v pozdějším rozsudku ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2637/2011.
14. Otázkou, zda v řízení byla prokázána platnost odstupní smlouvy, pokud jde o sporný pozemek, a úmysl smluvních stran ohledně rozsahu převáděných pozemků, se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/13, a dospěl k negativnímu závěru. Přitom stěžovatelé ani netvrdí skutečnost, že by v následném řízení došlo ke změně skutkového stavu, jenž by odůvodnil změnu právního posouzení, a tudíž Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od svého předchozího právního názoru odchylovat. K námitce stěžovatelů, že státní notář vedle stavu podle EN jen uvedl (nezávazný) stav nemovitostí podle PK, možno dodat, že ani v tomto ohledu není předmětná odstupní smlouva jednoznačná, a závěr obecných soudů, že šlo o neplatný úkon z důvodu (částečné) neurčitosti předmětu smlouvy, nelze považovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu za zcela nepřiměřený (extrémní), přičemž jeho možná nesprávnost (bez dalšího) důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných není (viz výše).
15. Dále stěžovatelé namítají, že kupní smlouva ze dne 17. 8. 1972, kterou měli nabýt vedlejší účastníci, příp. jejich právní předchůdce, mj. sporný pozemek, tehdy jako část dřívějšího pozemku p. č. X2 v k. ú. R. (dle PK), je kvůli jeho chybné identifikaci (tj. podle PK, a nikoliv EN) neplatná. Ústavní soud připomíná, že v dané věci jde o určení vlastnického práva stěžovatelů (nikoliv vedlejších účastníků), přičemž i kdyby jim (hypoteticky) přisvědčil, daná skutečnost by (sama o sobě) neznamenala, že by vlastnické právo svědčilo odstupitelce Marii Poláčkové. Ta, jak konstatoval krajský soud, jako vlastnice uvedeného pozemku v evidenci vedena nebyla, ostatně i stěžovatelé v soudním řízení uvedli, že jmenovaná jej (resp. jeho část) měla jen užívat, a to společně s dnešním pozemkem p. č. X5 v k. ú. M. (viz č. l. 53 soudního spisu). Tvrdí-li tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti, že vlastnické právo nabyli na základě odstupní smlouvy ze dne 23. 4. 1974 (a že proto není "důvodné" posuzovat otázku vydržení), pak za tohoto stavu není zřejmé, jak k takovému závěru dospěli. Jen na okraj Ústavní soud (a to s poukazem na své závěry k otázce závaznosti EN) dodává, že nevidí důvod ke zpochybnění platnosti kupní smlouvy týkající se pozemku p. č. 2 v k. ú. R. o výměře 7 085 m2 (dle PK), neboť je zřejmé, co tehdy bylo předmětem převodu, ostatně, i když (zřejmě) před ním došlo k určitým změnám, jde-li o číslování, resp. plochu této parcely, ještě v roce 1989 byl tento pozemek evidován v EN s tím, že je v užívání socialistické organizace (viz výpis z listu vlastnictví č. X6, oddíl D, na č. l. 348 soudního spisu).
16. Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatelé dovolávají, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu