ECLI:CZ:US:2019:4.US.2250.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2250/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Durase, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 33 Cdo 3727/2018-941, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. února 2018 č. j. 36 Co 413/2016-902 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. října 2016 č. j. 14 C 187/2008-716, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Dagmar Hlasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci (dále jen "nalézací soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit vedlejší účastnici 647 700 Kč s příslušenstvím. Dále nalézací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 331 128 Kč a České republice 28 072 Kč.
2. Nalézací soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla dne 15. 5. 2005 uzavřena platná mandátní smlouva (dále jen "smlouva"), podle níž měla vedlejší účastnice pomáhat stěžovateli při vyřízení restitučních nároků. Na základě smlouvy měla vedlejší účastnici náležet odměna 15% z ceny, za kterou budou případné získané pozemky prodány, nebo pokud do jednoho roku od jejich získání nedojde k prodeji, tak 15 % z tržní ceny neprodaných pozemků určené znalcem ke dni jejich získání. Vedlejší účastnice pro stěžovatele zajistila možnost nabytí pozemku p. č. X v katastrálním území Čakovice a požadovala následně podle smlouvy svoji odměnu, kterou stěžovatel dobrovolně nezaplatil.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek nalézacího soudu co do částky 370 297,95 Kč s příslušenstvím a co do částky 277 402,05 Kč příslušenstvím rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech nalézacího řízení 312 599 Kč, potvrdil výrok nalézacího soudu, podle něhož je stěžovatel povinen nahradit státu na nákladech řízení 28 072 Kč, uložil mu povinnost nahradit státu na nákladech řízení dalších 8 276,72 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování shodně s nalézacím soudem k závěru, že předmětná mandátní smlouva je platná, vedlejší účastnice má podle ní právo na odměnu a že znalecký ústav - Vysoká škola ekonomická v Praze, národohospodářská fakulta (dále jen "VŠE") zohlednil při stanovení ceny předmětného pozemku veškerá jeho omezení, kterými je pozemek zatížen, vycházela odpovídajícím způsobem z cenové mapy a použila při ocenění správnou metodu. K polemice s odbornými závěry předchozích znalců posloužil podle odvolacího soudu revizní posudek, který byl ve věci vypracován a jako důkaz řádně proveden.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání podaná jak stěžovatelem, tak i vedlejší účastnicí, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel i vedlejší účastnice v dovolání shodně vytýkali odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §127 o. s. ř. (nesprávné zhodnocení revizního posudku VŠE). Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud náležitě odůvodnil, proč považuje závěry revizního posudku VŠE za dostatečně a logicky zdůvodněné, takže se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že obě dovolání směřovala proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. V řízení před obecnými soudy šlo především o to, podle jakých kritérií se stanoví hodnota pozemku a od ní odvozená odměna vedlejší účastnice (z jaké ceny se určí předmětných 15%). Rozsudkem ze dne 28. dubna 2014 č. j. 36 Co 412/2013-519 odvolací soud zrušil předchozí rozsudek nalézacího soudu ze ze dne 11. dubna 2013 č. j. 14 C 187/2008-467; vytkl mu nesprávné hodnocení důkazů (znaleckých posudků) a uložil vypracovat revizní znalecký posudek, který následně podala VŠE - z něj soudy vycházely především při svém druhém rozhodnutí.
6. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho práva na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 a č. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1. Listiny základních práv a svobod, neboť se odmítly zabývat otázkou vzniku nároku vedlejší účastnice, neurčitosti mandátní smlouvy, ústně dohodnutými ujednáními mezi účastníky a otázkou, jakou činnost vedlejší účastnice pro stěžovatele vykonala, přestože veškeré tyto námitky stěžovatel v průběhu řízení vznášel. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně hodnotily znalecké posudky, které jsou podle stěžovatele nepoužitelné, a dále že při nákladovém rozhodování nevzaly v úvahu všechny okolnosti souzené věci, nesprávně aplikovaly §142 odst. 3 o. s. ř. a nevyužily svého moderačního práva podle §150 o. s. ř.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným účastníkem a je přípustná. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, i rozhodnutí jim předcházejících, dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem jen v tom ohledu, že řadu let trvající řízení před obecnými soudy bylo "bitvou znaleckých posudků". Namísto toho, aby nalézací soud vyšel na samém začátku řízení ze závěrů ustanoveného znalce, "donutil" jej vysvětlit použitou metodu a vyslovit jednoznačné závěry o rozhodné ceně nemovitosti, byly prováděny další posudky, revizní posudky, které hodnotily závěry předchozích posudků, takže se v důsledku toho stala procesní situace nepřehledná - a řízení probíhalo neúměrně dlouho. Postup obecných soudů nicméně nelze považovat za natolik excesivní, aby musel zasáhnout Ústavní soud.
9. Klíčový důkaz revizním posudkem VŠE byl nalézacím soudem proveden v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu z dřívějšího zrušujícího rozhodnutí (viz b. 5) a byl proveden a zhodnocen spolu s ostatními důkazy. Uvedený znalecký posudek v odvolacím řízení přezkoumal odvolací soud řádným procesním způsobem. Všechna napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, soudy považují mandátní smlouvu za platnou, nárok vedlejší účastnice za oprávněný a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry dále přehodnocovat. Pouhá nespokojenost s výsledkem sporu důvodnost ústavní stížnosti sama o sobě založit nemůže.
10. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení, pak k tomu Ústavní soud především uvádí, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy tato je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Odvolací soud v napadeném rozsudku vysvětlil přesvědčivě, proč je namístě aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel si musel být od samého začátku vědom, že během několik let trvajícího řízení vzniknou značné náklady, které bude muset neúspěšný účastník nahradit, a že výše plnění v tomto případě bude odvislá od znaleckého posudku, takže bude pravděpodobný i postup soudu podle naposledy citovaného ustanovení. V této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17. Na moderaci nákladů řízení podle §150 o. s. ř., která je výjimečným procesním institutem, právní nárok není a soudy dospěly k závěru, že moderačního práva nevyužijí, což nemůže představovat porušení ústavního práva stěžovatele.
11. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu