ECLI:CZ:US:2019:4.US.2266.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2266/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. G., t. č. Věznice P. O. BOX 42, Karviná, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 385/2019-507 ze dne 16. 4. 2019 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 102/2018 ze dne 14. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 49 T 5/2018-423 ze dne 17. 9. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, k trestu propadnutí věci a k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na pět let. Předmětného zločinu se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že poškozeného udeřil zezadu motykou do hlavy. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zrušil výrok o trestu zákazu pobytu, jinak ponechal prvostupňový rozsudek beze změny. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že poškozený stěžovateli zlomil nohu, což nebylo soudy nikterak zohledněno. Stejně tak údajně nebylo dostatečně zohledněno, že stěžovatel po zranění poškozeného zavolal lékařskou pomoc. Motyka, kterou měl být čin proveden, navíc nebyla zajištěna bezprostředně po činu a nebyly z ní získány otisky prstů ani další stopy.
Jde-li o zranění nohy, soudy se jím údajně nezabývaly krom laického zhodnocení fotografie (na níž stěžovatel stojí vzpřímeně bez opěry), které podle stěžovatele pomíjí postupný nárůst bolestivosti, individuální odolnost proti bolesti i anestetické účinky alkoholu. Dané zranění přitom údajně muselo vzniknout v rozhodné době, a zpochybňuje tak zjištěný skutkový děj i věrohodnost svědků.
Pokud se týče zajištěné motyky, v zahrádkářské kolonii se údajně nacházelo mnoho motyk a nebyl problém na jednu z nich umístit krev a vlákna od čepice poškozeného, neboť obojí se na místě činu nacházelo. Stěžovatel považuje za nepřípustné, pokud po něm soudy chtěly, ať vysvětlí, kdo a proč by s motykou manipuloval, neboť tím údajně dochází k popření principu presumpce neviny. Stěžovatel navíc navrhoval provedení rekonstrukce zahrnující pohyb nástroje, což soudy odmítly, čímž mu údajně znemožnily prokázání toho, co po něm požadovaly. Stejného pochybení se údajně dopustil odvolací soud i tím, že po stěžovateli chtěl, ať prokáže důvody, pro které by svědci či poškozený vypovídali nepravdivě.
Stěžovatel konečně namítá, že součástí trestního řízení je i právo na individuální posouzení věci. Vrchní soud v Praze ovšem tento požadavek údajně nedodržel, neboť odvozoval posouzení důkazní situace od jiných případů. U daného soudce odvolacího soudu se přitom dle stěžovatele nejedná o ojedinělý postup, neboť obdobným způsobem se vyjadřoval již v jiných případech, za což byl i kázeňsky postižen.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že zjištění skutkového stavu i aplikace podústavních předpisů náleží obecným soudům, které si v posuzované věci obstaraly dostatečné množství důkazů a přesvědčivě vysvětlily, proč na jejich základě dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud za této situace nemá žádný důvod ani prostor pro svou ingerenci, a pro stručnost tak na napadená rozhodnutí - jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 49 T 5/2018-423 ze dne 17. 9. 2018 - odkazuje.
Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelovo tvrzení, že mu při daném incidentu poškozený zlomil nohu, neboť nalézací soud dostatečně vysvětlil, proč neuvěřil, že se stěžovatel toliko poškozenému bránil. Za ústavněprávně relevantní Ústavní soud nepovažuje ani skutečnost, že motyka, kterou byl útok proveden, nebyla zajištěna okamžitě po spáchání trestného činu. Ne vždy je možné zajistit veškeré důkazy bezprostředně po činu a není důvod, aby důkazy zajištěné později byly v trestním řízení automaticky nepoužitelné. Koneckonců, samotná motyka je jen jedním z článků uceleného řetězce důkazů svědčících o stěžovatelově vině.
Nikoli nemístná je přitom úvaha vrchního soudu, že nikdo neměl důvod s motykou manipulovat. Nejde o popření presumpce neviny (a to stejné platí i ve vztahu k otázce vrchního soudu, proč by si svědci vymýšleli výpověď). Orgány činné v trestním řízení zajistily důkazy, které po zhodnocení zvlášť i ve vzájemné souvislosti považovaly za dostatečné pro stěžovatelovo usvědčení. Nevyvstalo-li v řízení nic, co by tyto důkazy zásadním způsobem zpochybnilo, nebyl důvod k nim nepřihlížet, což nicméně nevylučuje, aby skutečnosti, které by váhu důkazů zpochybnily, předložil sám stěžovatel. Nejde o přenášení důkazního břemene, ale naopak o umožnění řádné obhajoby. Lze dodat, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že i za tímto účelem navrhoval provést rekonstrukci, vrchní soud ale vysvětlil, že z ní by žádné nové poznatky učiněny být nemohly.
Namítá-li stěžovatel, že poškozenému zavolal lékařskou pomoc, tak tato skutečnost byla zohledněna při výměře trestu. Městský soud dostatečně objasnil, proč ve stěžovatelově jednání shledal pokus vraždy v minimálně nepřímém úmyslu, přičemž z jeho rozhodnutí je patrné, že zavolání pomoci soud hodnotil jako změnu postoje po spáchání činu (viz str. 19 a 20 jeho rozhodnutí; srov. k tomu i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1165/2018 ze dne 18. 12. 2018).
Konečně, Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v poznámce vrchního soudu, podle kterého je málokdy v obdobných případech k dispozici takové množství usvědčujících důkazů, jako tomu bylo nyní. Individuální posouzení stěžovatelovy věci tím nebylo nijak dotčeno, jak je ostatně patrné nejen ze zbývající části odůvodnění odvolacího soudu, ale i z rozhodnutí soudu dovolacího, a zejména soudu prvního stupně, který o vině a trestu stěžovatele rozhodl právě na základě konkrétních okolností dané věci. Na tom pak nic nemění ani případné pochybení předsedy senátu vrchního soudu ve zcela jiné kauze.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. říjen 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu