ECLI:CZ:US:2019:4.US.2306.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2306/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupené JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 808/20, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 785/2018-34 ze dne 11. července 2018, rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 50/2017-821 ze dne 7. listopadu 2017, a Okresního soudu v Sokolově č. j. 24 T 22/2013-727 ze dne 25. listopadu 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Sokolově (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem sp. zn. 24 T 22/2013 ze dne 21. 5. 2014 stěžovatelku vinnou z pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a pokračujícího trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, uložil jí úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v radě obce a funkce starostky obce na třicet měsíců. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 7 To 281/2014 ze dne 11. 12. 2014 uznal stěžovatelkou vinnou ze spáchání projednávané trestné činnost a uložil jí totožný trest jako nalézací soud. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 541/2016 ze dne 18. 5. 2016 oba předchozí rozsudky zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
2. Nalézací soud rozhodl znovu shora napadeným rozsudkem, jímž stěžovatelku uznal vinnou z pokračujícího přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců, současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v radě obce a funkce starostky obce na třicet měsíců; stěžovatelce současně uložil povinnost zaplatit poškozené obci částku 75 760 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni zrušil celý výrok o trestu a nově stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku, v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné podle
§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
3. Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se popsané jednání ve skutečnosti nestalo, nestal se tedy žádný trestný čin, a proto není možné stěžovatelku za takové jednání odsoudit. Závěry nalézacího soudu jsou založeny na svědecké výpovědi dalšího obžalovaného a odsouzeného, který proto vypovídal zkresleně a účelově, aby se vyhnul vlastnímu přísnějšímu potrestání. Na takto zpochybněnou výpověď měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Rovněž další svědectví považuje stěžovatelka za nevěrohodné, neboť svědek je znám jako osoba, která neúčtuje a nepředává doklady, v jejím případě předal stěžovatelce vadnou fakturu, která, ač proplacena, nemohla být zaúčtována. Stěžovatelka poukazuje na další řízení u nalézacího soudu (sp. zn. 24 T 72/2014 a sp. zn. 3 T 75/2014), trestní oznámení ve všech věcech podával její nástupce ve funkci starosty v době, kdy z obecního úřadu záhadně zmizely listinné důkazy svědčící v její prospěch, vše bylo podle jejího přesvědčení vykonstruováno se snahou zdiskreditovat její činnost v době před komunálními či jinými volbami kde stěžovatelka kandidovala (měla kandidovat). Svědkové v řízení měnili výpovědi, přesto soudy jejich věrohodnost nezpochybnily. Tím bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na rovnost účastníků řízení, jak je zakotveno v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že původní rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud s ohledem na vlastní judikaturu (sp. zn. 8 Tz 136/2000 ze dne 19. 7. 2000, uveřejněné pod č. 5/2002-I Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které, obohatí-li se pachatel ke škodě právnické osoby o prostředky, jimiž disponuje, není jejich přisvojení trestným činem podvodu, ale jiným trestným činem proti majetku. Vzhledem k tomuto pokynu nalézací soud překvalifikoval jednání stěžovatelky a v hlavním líčení zopakoval dokazování v potřebném rozsahu. Svědci vypovídající před soudem setrvali na svých výpovědích z původního řízení a stěžovatelka znovu požadovala provedení dalších důkazů, již dříve odmítnutých. Nalézací soud tak znovu posoudil jednání stěžovatelky s ohledem na požadavky trestního řádu (§2 odst. 5 a 6) a znovu vyslovil závěr o vině a rozhodl o trestu; odvolací soud zohlednil dobu, která uplynula mezi spácháním trestného činu moderací zkušební doby podmíněného odsouzení. Rovněž Nejvyšší soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatelky - s tím, že stěžovatelka se dovolává skutečností, které nevyplynuly z provedeného dokazování, a její výpověď vyplývá z jejího přesvědčení o kauze vykonstruované ve snaze zdiskreditovat ji před komunálními volbami.
5. V opravných prostředcích stěžovatelka opakovala svoji obhajobu a její námitky byly zjevně shodné s argumentací v ústavní stížnosti; za přispění nevěrohodných svědků bylo vše "kompletně vykonstruováno a za pomoci vyšetřujících orgánů zmanipulováno". Zjevná nespokojenost stěžovatelky se závěry obecných soudů, které na základě provedených důkazů učinily jiné právní závěry, než jaké očekávala, není porušením jejích základních práv. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem provedeného dokazování nepředstavuje takové pochybnosti, které by odůvodnily aplikaci zásady in dubio pro reo, a pokud se důkazy a výpovědi svědků svědčících proti stěžovatelce vzájemně doplňovaly a vedly k odsuzujícímu rozhodnutí, nebylo porušeno její základní právo na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny). Stěžovatelka může subjektivně vnímat napadená rozhodnutí jako útok na svoji osobu v souvislosti s její dřívější funkcí starostky obce, z řádně a v dostatečném rozsahu provedených důkazů ale obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů. Závěry obecných soudů nejsou hrubě nepřiléhavé a ani nevykazují znaky svévole či libovůle; jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněny, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Okresního soudu v Sokolově není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu