ECLI:CZ:US:2019:4.US.2329.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2329/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele N. I. (původně N. I.), nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 327/2019-2556 ze dne 10. 4. 2019, Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 34/2018-2093 ze dne 5. 6. 2018, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 T 7/2016-1885 ze dne 27. 2. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán skutkem I. v bodě 1) vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem nedovoleného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 a 4 písm. a) trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou, při současném zrušení výroku o trestu uloženého stěžovateli trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 120/2015 ze dne 29. 10. 2015, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byla odvolání všech účastníků zamítnuta. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i dalších odsouzených odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Namítá, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav a učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecné soudy měly při hodnocení provedených důkazů pochybit, v rozporu s §2 odst. 5, 6 a §125 trestního řádu preferovaly důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, a naopak k důkazům v jeho prospěch nepřihlédly, čímž porušily jak zásadu in dubio pro reo, tak i princip presumpce neviny. Podle stěžovatele dále obecné soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako loupež spáchanou členem organizované skupiny, což je závěr, který neplyne ze zjištěného skutkového stavu ani ze skutkové věty. Tvrdí, že na trestné činnosti skupiny se vědomě nepodílel a nebyl s ní ani srozuměn, další obvinění pouze zneužili jeho nevědomosti k dokonání trestné činnosti. Jeho jednání odpovídalo tomu, jak situaci skutečně vnímal - jednal tedy ve skutkovém omylu. Ani odvolací soud, ani Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami vznesenými proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, a proto považuje jejich rozhodnutí za zmatečná a nepřezkoumatelná. Výrokem o trestu byl v důsledku výše zmíněných pochybení nesprávně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a tak bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu.
3. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5, 6, 7 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným stěžovatelem, je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná. Z rozsudku nalézacího soudu se podává jednoznačně prokázaná koordinace všech obžalovaných, kteří poškozeného, vylákaného spolupracující dívkou za účelem sexuálního styku, oloupili (obdrželi finanční odškodnění) a pokusili se použít jeho platební karty. Jednání proto soud správně posoudil jako jednání organizované skupiny. Odvolací soud se podrobně zabýval námitkami stěžovatele a nevyhodnotil je jako důvodné. Nejvyšší soud pak konstatoval, že námitky stěžovatele v dovolání jsou jen opakováním jeho obhajoby, předestírajícími jiný možný průběh stíhaného jednání; ani Nejvyšší soud ale nezjistil, že by postupem nižších soudů byla porušena zásada in dubio pro reo.
5. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak jen opakováním polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které se předestřenými námitkami důkladně zabývaly, opakovaně a dostatečně se s nimi vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud není dalším stupněm obecných soudů, a nepřísluší mu proto, aby závěry obecných soudů přehodnocoval. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, Ústavní soud nezjistil, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v jeho věci zasáhly do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, jaké provedly soudy důkazy a na základě čeho učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů; postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
6. Jen pro úplnost IV. senát Ústavního soudu konstatuje, že spoluobžalovaný stěžovatel podal obsahově shodnou ústavní stížnost; věc je vedena pod sp. zn. II. ÚS 2326/19, a doposud o ní nebylo rozhodnuto.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu