ECLI:CZ:US:2019:4.US.2358.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2358/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. Č., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 411/2019-2545 ze dne 30. dubna 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 11/2018 ze dne 6. června 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 4/2017 ze dne 20. prosince 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu a přečinu pomluvy, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a nově rozhodnuto tak, že byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přípravy zvlášť závažného zločinu podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let. Ve zbytku byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Ústavní stížností napadeným usnesením následně Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
Předmětného trestného činu se stěžovatel dopustil dle vrchního soudu tím, že "poté, co ... jako jednatel společnosti A (dále jen A) na základě pouhých ústních jednání s pracovníky České pošty, s.p. (dále jen ČP) v říjnu roku 2010 již nakoupil zboží v hodnotě 15,65 mil. Kč, které mělo sloužit jako výhry ke stíracím dárkovým poukazům, které by ČP na svých pobočkách prodávala, a aniž by si poté, kdy byl na to v dubnu 2011 pracovníky ČP upozorněn, opatřil povolení Ministerstva financí ČR k provozování navrhované akce ve smyslu §2 písm. d) zák. č. 202/1990 Sb. o loteriích a podobných hrách, které neopatřil ani později a ČP nedoložil, a proto ani nemohl dosáhnout uzavření smlouvy mezi A a ČP na zamýšlený projekt, jejímž předmětem měl být závazek společnosti A zajistit od 1. 12. 2010 po dobu 2 let pro ČP vytvoření a výrobu dohodnutých dárkových poukazů - výherních kupónů, výrobu souvisejících oděvů, oděvních doplňků, obuvi a povlečení, a závazek ČP poskytnout distribuční kanál v podobě svých poboček v celé České republice se sjednanou dělbou odměny, ve snaze dosáhnout od ČP náhrady škody se nejprve snažil v době od 16. 1. 2015 pracovníky ČP L. P. a právničku ČP A. N. přesvědčit, že ČP se společností A dne 2. 10. 2010 takovou smlouvu uzavřela, přičemž výši škody, jejíž náhradu požadoval, uváděl prostřednictvím svého právního zástupce napřed v částce 20 600 088 Kč, poté v částce 27 287 000 Kč uváděné v dohodě o narovnání a poté v příloze předžalobní výzvy, později ve výši 22 678 654 Kč uváděné v žalobě o náhradu škody podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen OS) dne 20. 4. 2015, v rámci této své snahy kontaktoval 9. 2. 2015 P. P. z MV ČR, kterému úmyslně nepravdivě tvrdil, že J. F. - ředitel sekce pro regionální obchod ČP - přiznal pochybení ČP, dne 9. 3. 2015 prakticky totéž uvedl právničce ČP A. N. v e-mailu, v němž oproti pravdě tvrdil, že disponuje e-maily, v nichž zaměstnanci ČP jasně přiznávají svoji vinu, přičemž na podporu požadované výše údajně způsobené škody a dalších svých lživých tvrzení vytvořil nejpozději do 9. 3. 2015 fiktivní dokumenty, které jsou zmiňovány jak v e-mailu pro A. N., tak i v příloze nástinu civilní žaloby, která byla ČP zaslána dne 10. 3. 2015, tedy e-mailovou zprávu s datem 8. 6. 2011 a časem odeslání ve 12.44 hodin, kterou mu měl zaslat J. F. na e-mail XXX@XXX, v němž se uvádí, že J. F. uznal pochybení ze strany ČP a dále fiktivní faktura č. 5402010 s datem vystavení dne 22. 11. 2010 společností B, kterou vytvořil a opatřil podpisem T. H., která má potvrzovat, že B (dále jen B, jejímž byl obžalovaný rovněž jednatelem) fakturovala společnosti A částku 1 800 000 Kč za návrh grafiky, letáků a poukazů, tisk a tiskové podklady splatnou 29. 11. 2010 na bankovní účet číslo XXX, ačkoli věděl, že žádné takové plnění společnost A na účet spol. B nezaslala a navíc ve všech těchto výzvách k dohodě o náhradu škody, stejně jako v žalobě podané u OS pro Prahu 1 o náhradu škody 22 678 654 Kč, ke které tyto doklady přiložil, úmyslně zamlčel, že za zboží, za něž požaduje náhradu škody, již mu zaplatila společnost C částku celkem 3 500 000 Kč, neboť podstatnou část zboží v deklarované hodnotě 12 160 670,40 Kč, které začalo po několikaletém skladování postupně podléhat znehodnocení, převedl jménem společnosti A dne 10. 1. 2012 na společnost D (dále jen D, jejímž byl rovněž jednatelem) a jménem D dal toto zboží dne 22. 2. 2012 do zástavy společnosti C k zajištění půjčky 3 500 000 Kč, kterou společnost D nesplatila, a proto vlastnictví k tomuto zboží přešlo s vědomím [stěžovatele] dne 11. 6. 2012 na společnost C, přičemž částku 2 000 000 Kč převzal [stěžovatel] v hotovosti a zbývajících 1 500 000 Kč bylo dvěma platbami převedeno jednatelkou společnosti C na účet spol. D, tedy věděl, že přinejmenším požadavek na náhradu škody ve všech shora uvedených výzvách (shodně jako v žalobě podané u OS pro Prahu 1) je v částkách 1 800 000 Kč a 3 500 000 Kč, tj. v celkové částce 5 300 000 Kč neoprávněný a odporuje skutečnosti, a po podání žaloby svůj spor s poštou medializoval a dne 22. 6. 2015 ve snaze dosáhnout i po podání civilní žaloby mimosoudní dohody o náhradu škody s ČP na podporu svých požadavků poslal výše uvedené fiktivní dokumenty, včetně zfalšovaných ‚Prohlášení svědka' M. S. a J. Š. i generálnímu řediteli ČP M. E., a ČP navzdory tvrzení obžalovaného o údajném uzavření smlouvy a existenci důkazů, které mají potvrzovat pochybení pracovníků ČP a tedy oprávněnost požadavků obžalovaného na náhradu škody, i přes medializaci případu obžalovaným, požadovanou částku odmítla zaplatit, jednat s ním o požadované náhradě škody".
Po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel ústavní stížnost odůvodňuje předně tím, že odsuzujícími rozsudky došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, zásady in dubio pro reo a zásady nullum crimen sine lege praevia. Nejvyšší soud tím, že za této situace dovolání odmítl, údajně nerespektoval stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, podle kterého má trestní právo místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V posuzované věci dle stěžovatele takovým prostředkem ochrany bylo pro Českou poštu občanskoprávní řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 ohledně žaloby společnosti A. Jde-li pak o informace poskytnuté stěžovatelem mediím o M. Ch., České poště nebo České straně sociálně demokratické, mohly se tyto subjekty domáhat ochrany vlastní občanskoprávní žalobou. Místo toho ale iniciovaly trestní stíhání.
Stěžovatel nesouhlasí ani s uloženým trestem, jelikož vrchní soud si podle něj byl vědom, že se v předcházejících trestních řízeních stěžovatel osvědčil, přesto k dřívějším odsouzením přihlédl a přistoupil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Závěrem stěžovatel poznamenává, že mu byla vězeňským psychiatrem diagnostikována bipolární afektivní porucha, a proto požádal o přiznání invalidního důchodu.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.
Pokud se týče námitky porušení zásady subsidiarity trestní represe, zcela totožnou námitkou (založenou na možné obraně České pošty v rámci probíhajícího civilního řízení) se podrobně zabýval vrchní soud (viz body 60-62 jeho rozsudku), aniž by na jeho argumentaci stěžovatel relevantním způsobem reagoval. Vrchní soud vysvětlil, že stěžovatel po dobu více než tří měsíců připravoval uskutečnění podvodu, uzpůsoboval tomu prostředky od ústních jednání s některými pracovníky k písemným výzvám, vyhotovoval falešné emaily a fakturu a teprve poté, co zjistil, že nemá sám naději na úspěch, podal občanskoprávní žalobu. Předchozím jednáním tak mohl pracovníky České pošty uvést v omyl a vylákat od tohoto státního podniku finanční prostředky. K tomuto vysvětlení nemá Ústavní soud co dodat, což platí i o dovětku vrchního soudu, že při akceptaci stěžovatelova argumentu by "prakticky každé podvodné jednání bylo možno dodatečnou žalobou prohlásit za předžalobní fázi a vyloučit jeho postih".
Zmiňuje-li pak stěžovatel možné civilní prostředky ochrany osobnosti, zjevně tím reaguje na trestný čin pomluvy, pro který byl odsouzen soudem prvního stupně. Tato argumentace je ovšem irelevantní za situace, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a kdy byl stěžovatel v tomto rozsahu obžaloby zproštěn.
Stěžovatel zmiňuje i zásady in dubio pro reo a nullum crimen sine lege, ovšem bez bližšího rozvedení, v čem je spatřováno jejich porušení. O stěžovatelově vině soudy neměly pochyb (v části, v níž byl stěžovatel vrchním soudem shledán vinným), ve stěžovatelově jednání shledaly trestný čin zakotvený v trestním zákoníku, své závěry založily na dostatečném množství důkazů a řádně je odůvodnily. Staví-li snad stěžovatel námitku porušení uvedených principů na tom, že (jak namítal v řízení před obecnými soudy) si připravoval podmínky k získání prostředků za nerealizovaný komisní prodej v souladu s civilní judikaturou, je potřeba uvést, že případná odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti nebyla trestními soudy zcela vyloučena, existence takové odpovědnosti však pro změnu nevylučuje trestní odpovědnost stěžovatele za skutek, pro který byl odsouzen.
Jde-li o uložený trest, nutno především poznamenat, že vrchní soud přistoupil k jeho snížení pod dolní hranici trestní sazby. Navíc, zahlazení dřívějších stěžovatelových odsouzení neznamená, že soud nemůže při aplikaci §39 trestního zákoníku přihlédnout k tomu, že se v minulosti stěžovatel trestné činnosti dopustil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 449/2016 ze dne 31. 5. 2016).
Stěžovatelovo konstatování o zdravotním stavu není doplněno žádnou relevantní argumentací, lze nicméně stručně podotknout, že jeho trestní odpovědností se i v tomto směru soudy podrobně zabývaly. Stěžovateli tak nezbývá (k této, ale i k dalším námitkám) než na odůvodnění zejména rozhodnutí vrchního soudu odkázat (k duševnímu stavu stěžovatele viz zejména body 45-46).
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
V části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť tento rozsudek byl již zrušen rozsudkem odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu