ECLI:CZ:US:2019:4.US.2489.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2489/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PILA VRCHOSLAV, s. r. o., sídlem Sklářská 191, Košťany, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 25 Cdo 1056/2019-585, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 14 Co 138/2018-565 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 12 C 2/2009-496, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje, sídlem Horova 1340/10, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 7 500 000 Kč, jakož i příslušného úroku z prodlení za období ode dne 1. 12. 2008 a nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdila, že dne 7. 1. 2007 byla budova tovární haly bez evidenčního čísla popisného nebo evidenčního na parcele č. st. 830 v katastrálním území Košťany (dále jen "tovární hala"), která je v jejím vlastnictví, zasažena požárem. Tento požár byl ohlášen Krajskému operačnímu a informačnímu středisku (KOPIS) Ústeckého kraje. Požár způsobil zničení strojů, vysokozdvižných vozíků, uskladněného materiálu a výrobků, přičemž část nosné konstrukce haly se zřítila a konstrukce dalších částí haly byly staticky narušeny. Na základě zpracovaných znaleckých posudků bylo dle stěžovatelky možno dojít k závěru, že při hašení došlo k rozšíření požáru z důvodu nesprávného využití sil a prostředků požární ochrany při příjezdu na místo požáru a nezajištěním odvodu horkých plynů z prostoru haly. Velitel zásahu zcela pominul potřebu odvětrání kouře a tepla z prostoru požáru a nesprávně využil síly a prostředky požární ochrany. Pokud by k tomuto pochybení nedošlo, požár by byl uhašen dříve a s menšími následky. Vedlejší účastnice porušila právní povinnost tím, že hašení prováděla živelně, bez vyhodnocení potřeby účelného nasazení sil a prostředků, bez přihlédnutí k parametrům probíhajícího požáru a tomu odpovídajícímu nasazení sil a prostředků, určení potřebné dodávky hasební látky na hašení a ochranu apod. Jednání vedlejší účastnice se spolupodílelo na vzniku škody a tento podíl dle přesvědčení stěžovatelky činí nejméně 7 500 000 Kč.
3. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2017 č. j. 12 C 2/2009-496 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 14 Co 138/2018-565 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že na nárok stěžovatelky nedopadá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť hašení požáru není výkonem veřejné moci, a stát (vedlejší účastnice) zde se stěžovatelkou vstupuje do horizontálních právních vztahů jako účastník s ní rovný. Podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), vedlejší účastnice za škodu vzniklou požárem v tovární hale stěžovatelky neodpovídá, protože žádnou svou právní povinnost neporušila, resp. neporušila v takovém rozsahu, aby to mělo vliv na rozvoj požáru, průběh hasebních prací, a tím i na vznik škody či její rozsah. Vedlejší účastnice postupovala v souladu se zásadami požární taktiky, zásah probíhal organizovaně a jeho velitel učinil v jeho průběhu správná rozhodnutí. V době příjezdu prvních jednotek požární ochrany se požár nacházel již v třetí fázi hoření, takže zásah proti němu byl velmi obtížný, téměř neúčinný, a nevyhlášení příslušného stupně poplachu nemělo na průběh hasebních prací negativní dopad, stejně jako zpoždění jedné minuty při příjezdu požárních jednotek.
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 25 Cdo 1056/2019-585 tak, že se dovolání stěžovatelky odmítá (výrok I) a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uvedl, že stěžovatelkou uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právním závěrům, jenž odvolací soud ve věci zaujal, jinými slovy nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (§237 o. s. ř.). Všechny spočívají v tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek dovolatele přípustné (§242 odst. 1 o. s. ř.). Nutno též podotknout, že ve svém důsledku navíc směřují pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku sloužícího ke sjednocování rozhodovací praxe soudů založit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 (N 179/86 SbNU 845)]. Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výhrada k neprovedení důkazů, neboť soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede, neboť provedení důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Krajský soud v tomto směru své úvahy dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Nejvyšší soud odmítnul dovolání z důvodu nesprávného posouzení, zda v něm stěžovatelka řádně vymezila právní otázku, kterou by mohl Nejvyšší soud řešit, čímž jí bylo upřeno meritorní projednání a rozhodnutí o něm. Takový postup má podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3851/15 (N 60/81 SbNU 57) za následek porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní i krajský soud se dále dopustily procesních vad (neprovedení navrhovaných důkazů či jejich odmítnutí) takového charakteru a intenzity, které zakládají porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces (pozn. - práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a porušení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (princip legitimního očekávání). Konkrétně stěžovatelka poukazuje na následující vady: neprovedení důkazu znaleckým posudkem znalce Konečného (nevyslechnutí znalce), nepřihlédnutí k důkazu znaleckým posudkem znalce Glosíka, neprovedení (zamítnutí) navrhovaných důkazů (místní šetření, vyšetřovací pokus) a konečně nesplnění poučovací povinnosti soudů. Soudy zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tyto vady dosahují intenzity, která dle názoru stěžovatelky zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní soud na základě vyžádaného soudního spisu a v něm založeného dovolání (na č. l. 573 až 576) shledává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky ústavně konformně, v napadeném usnesení (v podrobnostech srov. sub 5) mj. i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jasně a přezkoumatelně vymezil, z jakých důvodů není možné dovolání stěžovatelky projednat, a Ústavní soud na závěrech Nejvyššího soudu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Jak správně zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatelkou uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl Nejvyšší soud jako soud dovolací řešit, jelikož tyto otázky nesměřují proti právním závěrům, jenž krajský soud ve věci zaujal, jinými slovy nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je tak ústavně konformní.
13. K námitkám stěžovatelky, týkajících se procesních vad v řízeních u okresního a krajského soudu (neprovedení navrhovaných důkazů či jejich odmítnutí apod.), Ústavní soud na základě vyžádaného soudního spisu shledává, že obecné soudy v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. vyložily (srov. velmi důkladné odůvodnění v bodech 8 až 21 napadeného rozsudku krajského soudu), z jakých důvodů jaké důkazy provedly, a přezkoumatelně zdůvodnily, které důkazy jsou nezbytné pro rozhodnutí ve věci samé a které nikoliv, přičemž jejich postup byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou ostatně on sám odkázal v odůvodnění svého napadeného usnesení (srov. sub 5). Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Štíchová