ECLI:CZ:US:2019:4.US.2502.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2502/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Adélou Zikmundovou, advokátkou, sídlem Havlíčkovo náměstí 169, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2019 č. j. 19 Co 161/2019-218, rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. ledna 2019 č. j. 0 P 30/2018-171, 9 P a Nc 326/2017, 9 P a Nc 219/2018 a rozsudku Okresního soud v Havlíčkově Brodě ze dne 24. července 2019 č. j. 0 P 30/2018-232, 9 P a Nc 326/2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé N. R. a 2. nezletilého D. R., v soudním řízení zastoupených městem Havlíčkův Brod, sídlem Havlíčkovo náměstí 57, Havlíčkův Brod, a 3. M. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2019 č. j. 0 P 30/2018-171, 9 P a Nc 326/2017, 9 P a Nc 219/2018 výrokem I rozhodl, že se 1. a 2. vedlejší účastníci (dále též "nezletilé děti") svěřují do péče 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka"). Dále okresní soud rozhodl, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilých dětí s účinnosti od 1. 6. 2017 částkami 4 000 Kč pro nezletilou N. a 3 000 Kč pro nezletilého D. Výživné je splatné vždy do 5. dne každého kalendářního měsíce předem k rukám matky (výrok II). Dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 včetně v částkách 58 000 Kč pro nezletilou N. a 43 500 Kč pro nezletilého D. je otec povinen zaplatit nejpozději do 12 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám matky (výrok III). Otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi každý sudý týden v roce od čtvrtka od 16.00 hodin do pondělí do 8.00 hodin a každý lichý týden v roce od čtvrtka od 14.00 hodin do pátku do 8.00 hodin s tím, že si je ve stanovenou dobu převezme v místě bydliště matky a tamtéž je matce ve stanovenou dobu odevzdá, případně je ve stanovenou dobu odevzdá do školských zařízení (výrok IV). Výroky V a VI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem VII bylo rozhodnuto, že tento rozsudek je předběžně vykonatelný.
3. K odvolání stěžovatele proti výše rubrikovanému rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 č. j. 19 Co 161/2019-218 tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I a v části výroku VII ve vztahu k péči o nezletilé děti a k jejich styku s otcem potvrdil (výrok I). Ve výroku IV rozsudek okresního soudu změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi od čtvrtka každého sudého týdne v roce od 16.00 hodin do pondělí následujícího lichého týdne do 8.00 hodin s tím, že si je převezme v místě bydliště matky a matce je odevzdá ve stanovenou dobu tamtéž, případně je odevzdá do školských zařízení (výrok II). Výrokem III pak rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III, V a VI zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V otázce péče o nezletilé děti krajský soud uzavřel, že okresní soud měl k dispozici dostatek důkazů, na jejichž základě dospěl ke správnému závěru, že dosud nejsou dány podmínky pro svěření dětí do střídavé péče rodičů. Stěžejním důvodem je jejich velmi nízký věk (4 a 2 roky), v němž je role matky zcela nezastupitelná. Dalším podstatným důvodem je nezbytnost zajistit nezletilé N. jednotné výchovné prostředí vzhledem k jejímu handicapu, k čemuž dospěl již do řízení přibraný znalec a což potvrzují i aktuální zprávy mateřské školy nezletilé N., Střediska rané péče Pardubice i dětské psychiatričky, v jejíž péči se nezletilá N. nachází. Tvrzení otce, že matka zejména o nezletilou N. řádně nepečuje, byla zprávami těchto zařízení zcela vyvrácena. Ve vztahu ke styku otce s nezletilými dětmi nebylo dle krajského soudu důvodu nerespektovat předběžnou dohodu rodičů, podle níž styk otce s oběma dětmi probíhá od čtvrtka sudého týdne do pondělí lichého týdne, což vyhovuje jak dětem, tak rodičům, kdy otec sám upustil od požadavku realizovat v lichém týdnu kratší styk s dětmi, který i podle jeho zjištění děti nadměrně zatěžuje.
4. Okresní soud dále rozsudkem ze dne 24. 7. 2019 č. j. 0 P 30/2018-232, 9 P a Nc 326/2017 výrokem I schválil dohodu rodičů ve znění, že otec se zavazuje přispívat na výživu nezletilých dětí s účinností od 1. 6. 2017 částkami 4 000 Kč pro nezletilou N. a 3 000 Kč pro nezletilého D., splatnými vždy do 5. dne každého měsíce předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 1. 6. 2017 do 31. 1. 2019 včetně v částkách ve výši 55 000 Kč pro nezletilou N. a 41 000 Kč pro nezletilého D. se otec zavazuje zaplatit nejpozději do 31. 1. 2020 k rukám matky. Výrokem II okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že z provedeného dokazování soudů obou stupňů vyplývá, že nezletilá N. má vřelý vztah k oběma rodičům. Otec má o děti vřelý, skutečný zájem k vytvoření si bližšího vztahu k dětem, a chce se nadále podílet na péči o ně ve stejném rozsahu jako matka. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, cílem je střídavá péče. Výlučná péče byla navrhována především s ohledem na podezření na autismus, toto podezření na autismus však bylo zprávou MUDr. Evy Miklasové vyloučeno. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že nezletilá N. dokáže byt delší čas u každého z rodičů, sám znalec, PhDr. Sojka, vypověděl, že by otec péči o nezletilé děti zvládl. Stěžovatel podotýká, že znalecký posudek byl vypracován před rokem a N. je již o rok starší, tedy i vyzrálejší a soudy tedy pracují se znaleckým posudkem, který již není aktuální. Toto je podle názoru stěžovatele důležité pro určení, zda je vhodná střídavá péče a pokud obecné soudy došly k závěru, že střídavá péče není vhodná s ohledem na jednotné výchovné prostředí, pak zasáhly do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel podotýká, že vždy vedl slušný a spořádaný život, na rozdíl od matky, proti které bylo vedeno 13 exekucí, které stěžovatel ze své vůle uhradil v době, kdy spolu vedli společnou domácnost. I přesto, že stěžovatel vede spořádaný život, bylo mu upřeno právo podílet se nadále na široké péči o děti, tedy na střídavé péči. Stěžovatel uvádí, že z dokazování obecných soudů sice vyplynulo, že komunikace mezi rodiči není dobrá, nicméně podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 nemůže být absence komunikace mezi rodiči důvodem omezení práv jednoho z rodičů tím, že je dítě svěřeno do péče pouze jednoho z nich. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy se nevypořádaly se stanovenými postupy posuzování vhodnosti stanovení střídavé péče a tím porušily jeho základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces a zasáhly do jeho práva na soukromý a rodinný život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, ovšem tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.
10. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, podle něhož by měla být střídavá výchova upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).
11. Jak vyplývá z recentní judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18), tak splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V přezkoumávaném případě obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a podle posouzení Ústavního soudu správně interpretovaly jak znalecký posudek PhDr. Vlastimila Sojky, tak zprávu MUDr. Evy Miklasové, tak zprávy mateřské školy nezletilé N. i Střediska rané péče Pardubice (srov. bod 15 napadeného rozsudku krajského soudu). Nelze odhlédnout též od faktu, že mezi rodiči vládnou nepřátelské vztahy (dokonce se projevující i ve fyzických konfliktech rodičů, které vyvrcholilo napadením matky ze strany otce, kdy do ní opakovaně strčil tak, že upadla na zem a způsobil ji škrábance pod krkem - srov. závěr bodu 15 napadeného rozsudku krajského soudu). Z uvedeného nelze dovodit, že by nevraživost byla toliko jen u matky, nýbrž z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný. Rodiče se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti, přičemž na sebe dokonce i vzájemně fyzicky útočí. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých, kteří jsou navíc velmi útlého věku, za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
13. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých dětí do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy (velmi nízký věk nezletilých dětí, nezbytnost zajištění jednotného výchovného prostředí vzhledem k handicapu N.a vztah rodičů). Styk otce s nezletilými dětmi probíhá v širokém rozsahu (srov. bod 3 tohoto usnesení) a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
14. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud dodává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a snažili se do budoucna na výchovném modelu péče o své nezletilé děti dohodnout.
15. Co se týká napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 24. 7. 2019
č. j. 0 P 30/2018-232, 9 P a Nc 326/2017 stran výživného (srov. bod 4 tohoto usnesení), tak k odůvodnění tohoto rozsudku není v ústavní stížnosti namítáno ničeho, pročež je nutné ústavní stížnost i v této časti odmítnout, přičemž nadto Ústavní soud konstatuje, že ani na tomto rozhodnutí nelze shledat nic neústavního.
16. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu