ECLI:CZ:US:2019:4.US.2512.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2512/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Lea Štefaníka, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Čeňka Růžičky 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 24 Cdo 4009/2018-243, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. JUDr. Karla Oprchala, 2. Milana Dudka, 3. Rudolfa Slámy a 4. Hany Štefaníkové, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (sc. - práva na soudní ochranu) garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále vlastnického práva a práva rovnosti v řízení, garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Podáním, doručeným dne 30. 9. 2019, stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadeného usnesení z důvodu, že na den 8. 10. 2019 byla nařízena dražba nemovitostí, které jsou dle níže uvedených soudních rozhodnutí ve vlastnictví Milana Dudka, tj. druhého vedlejšího účastníka.
3. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2016 č. j. 15 C 2/2014-145 bylo k žalobě 1. vedlejšího účastníka (dále jen "žalobce") určeno, že 2. vedlejší účastník je vlastníkem ideální jedné poloviny konkrétních nemovitostí v katastrálním území Řečkovice, a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel, 2. a 3. vedlejší účastník a 4. vedlejší účastnice (dále jen "žalovaní") jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení v částce 7 700 Kč. K odvolání žalovaných (vyjma Milana Dudka) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 19 Co 88/2017-199 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že proti meritornímu výroku není podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") subjektivně přípustné a že proti nákladovému výroku není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné objektivně. Jde-li o věc samu, Nejvyšší soud vyšel z toho, že se žalobce domáhal určení, že Milan Dudek jako jeho dlužník je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobu správně podal i proti Haně Štefaníkové, protože té svědčí zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Následně dospěl k závěru, že oprávnění podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu náleží jen žalovanému, v jehož neprospěch vyznívá rozhodnutí odvolacího soudu a kdy se prostřednictvím podaného dovolání může domáhat pro sebe příznivějšího výsledku. Taková situace však dle Nejvyššího soudu u stěžovatele nenastala, neboť deklaratorní výrok věcně právního vztahu k předmětnému nemovitému majetku se stěžovatele nedotýká, a v předchozích řízeních ani nebyl pasivně věcně legitimován.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením došlo k narušení právní jistoty všech účastníků řízení a jemu samotnému byla odejmuta možnost domáhat se svého práva u soudu. Argumentuje tím, že způsobilost být účastníkem řízení patří k podmínkám řízení, které je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti, a to jak při zahájení řízení, tak v jeho průběhu. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, přičemž předmětné pochybení obecných soudů mělo za následek vážnou vadu řízení, v jejímž důsledku bylo zasaženo do jeho základních práv. Vzhledem k tomu, že s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení, "logicky a legálně" předpokládal svoji aktivní legitimaci bránit se dovoláním proti rozhodnutí, které považuje za vadné, což mu bylo postupem Nejvyššího soudu upřeno. K tomu dodává, že se obecné soudy legitimací účastníků k návrhu jich samotných zabývaly a vůči němu ani Rudolfu Slámovi řízení zastaveno nebylo.
6. Stěžovatel dále považuje argumentaci Nejvyššího soudu za vadnou z toho důvodu, že se nezabýval meritem věci a legitimaci posuzoval samostatně. Jeho posouzení je vytrženo z kontextu a neodpovídá realitě, protože byl původním spoluvlastníkem výše uvedených nemovitostí (pozn.: přičemž spornou ideální polovinu nabyl od Milana Dudka), následně je jako celek prodal (pozn.: Rudolfu Slámovi), pak znovu odkoupil a nakonec daroval své manželce (pozn.: Haně Štefaníkové). Dle zápisu v katastru nemovitostí je vlastnicí předmětného nemovitého majetku jeho manželka, ale on a celá jeho rodina zde uspokojuje svou bytovou potřebu, o daný majetek se stará jako o vlastní, a tudíž nelze tvrdit, že podáním dovolání nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku. Dle stěžovatele "je třeba vzít do úvahy platnost jednotlivých následných nabývacích titulů, samozřejmě pouze ve vztahu k napadenému rozhodnutí", přičemž má být otázkou, zda by tyto nabývací tituly nebyly absolutně neplatné, a pokud ano, pak by vlastníkem jedné poloviny předmětných nemovitostí měl být on.
7. Závěrem stěžovatel tvrdí, že dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že předešlé řízení bylo stiženo vadou, kdy jako s účastníky řízení bylo jednáno s osobami, se kterými jednáno být nemělo, měl napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) zrušit již jen z tohoto důvodu. Řízení před obecnými soudy dle stěžovatele bylo stiženo dalšími procesními vadami, zejména nebyl vyslechnut 2. vedlejší účastník, od něhož se celý spor odvíjí, a současně mu nebyl ustanoven opatrovník. Má být proto zřejmé, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do základních práv i dalších účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku tzv. subjektivní legitimace k podání dovolání. V napadeném usnesení uvedený soud však náležitě vysvětil, z jakého důvodu považuje stěžovatelem podané dovolání (mj.) za subjektivně nepřípustné, tedy že jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve věci samé) nevyznívá v jeho neprospěch. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje především tím, že pokud nebyl dle Nejvyššího soudu v řízení pasivně věcně legitimován, pak mělo být řízení zastaveno, přičemž vychází z toho, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Tato úvaha je však nesprávná, neboť způsobilost být účastníkem řízení znamená právní způsobilost být nositelem procesních práv a povinností, zatímco věcná legitimace je stav plynoucí z hmotného práva, kdy věcně legitimován je ten, kdo je nositelem tvrzeného subjektivního práva nebo povinnosti. Zatímco nezpůsobilost být účastníkem řízení je důvodem k zastavení řízení, nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby.
12. Ani další stěžovatelovy námitky nejsou opodstatněné. Skutečnost, že by stěžovatel mohl být napadeným rozsudkem odvolacího soudu dotčen fakticky, je nepodstatná, neboť rozhodující je dotčení z hlediska právního. Relevantní není ani tvrzení o porušení ústavně zaručených práv či svobod dalších žalovaných, protože ústavní stížnost je prostředkem ochrany samotného stěžovatele, a nikoliv třetích osob. A uvádí-li stěžovatel, že by eventuálně mohl být vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí (a to s ohledem na zjištěnou neplatnost nabývacích titulů), z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, v jakém ohledu by stěžovatel mohl být napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zkrácen na svých základních právech. Pokud by (snad) mělo jít o právo na soudní ochranu, tato ideální polovina nemovitostí nebyla předmětem soudního sporu a stěžovateli případně nic nebrání domáhat se určení svého vlastnického práva soudní cestou.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud (meritorně "neprojednatelné") ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu