ECLI:CZ:US:2019:4.US.2546.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2546/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky AG LOGISTIC s. r. o. se sídlem ve Strakonicích, Raisova 1004, zastoupené Mgr. Michalem Dejmkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 119/2018-29 ze dne 30. května 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím č. j. 6713/17/5300-22444-711887 ze dne 14. 2. 2017 vedlejší účastník zamítl odvolání právní předchůdkyně stěžovatelky (SERVISTRADE s. r. o.) a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") č. j. 1513680/16/2211-50522-302541 ze dne 24. 6. 2016, kterým byla právní předchůdkyni stěžovatelky za zdaňovací období měsíce října 2015 doměřena daň ve výši 0 Kč.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem č. j. 51 Af 18/2017-49 ze dne 27. 2. 2018 žalobu stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem č. j. 7 Afs 119/2018-29 ze dne 30. 5. 2019 kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
3. Krajský soud dospěl při aplikaci §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen "zákon o DPH"), k závěru, že nebyly splněny podmínky pro opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky stěžovatele (v postavení věřitele) za dlužníkem v insolvenčním řízení. Vzhledem k prekluzivní lhůtě tří let k opravě daně plynoucí od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění (listopad 2012), nemohla být oprava daně provedena, neboť informace o zjištění a uznání pohledávky insolvenčním správcem byla v insolvenčním rejstříku uveřejněna až v květnu 2016; lhůta k provedení opravy marně uplynula říjnem 2015.
4. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry krajského soudu; v rozhodném období nebyly splněny podmínky pro provedení opravy daně, správce daně postupoval v souladu se zákonem a ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o DPH je, na rozdíl od mínění stěžovatele, v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice").
5. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení; zejména pro postup v rozporu se směrnicí, jež má podle ní přímý účinek, který správní soudy hodnotily nedůsledně. Nejvyšší správní soud nereflektoval relevantní judikaturu Soudního dvora a formalisticky lpěl na splnění zákonné podmínky podle §44 odst. 1 písm. b) zákona o DPH, čímž zkrátil stěžovatelku na jejích právech zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Dále je podle stěžovatelky napadený rozsudek v rozporu se zásadami neutrality DPH a zakládá nerovnost mezi jednotlivými věřiteli - věřitelé mající za dlužníkem později vzniklou pohledávku nebyli efektivně omezeni prekluzivní lhůtou podle §44 odst. 3 zákona o DPH, čímž byl také porušen princip rovnosti před zákonem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou založeny na polemice s právními závěry Nejvyššího správního soudu týkajícími se výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud posuzuje porušení práv a svobod stěžovatelů až v intenzitě dosahující roviny ústavního pořádku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá porušení žádných ústavně zaručených práv a její stížnost postrádá ústavně právní rozměr. Tento nedostatek nemůže být při absenci ústavně právní argumentace zhojen obecnými poukazy na právní principy a "práva zaručená Ústavou". V posuzované věci rozhodovaly nezávislé a nestranné soudy v rámci své pravomoci podle čl. 90 a násl. Ústavy; oba správní soudy podrobně odůvodnily, proč není aplikovaná právní úprava v rozporu s předpisy evropského práva. Stejně tak srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem vyložily, že byť stěžovatel podal daňové přiznání ve lhůtě pro provedení opravy daně podle §44 odst. 3 zákona o DPH, nemohla být oprava provedena; v zákonné lhůtě nebyla předmětná pohledávka insolvenčním správcem zjištěna, a tudíž se k ní ani nepřihlíželo.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy učinily dostatečná skutková zjištění a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svou argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před správními soudy a která jimi byla spolehlivě vyvrácena, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci soustavy správních soudů. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který v posuzované věci nenastal.
10. Napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu