ECLI:CZ:US:2019:4.US.2555.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2555/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Radima Klimši, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Boleslavova 901/7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3526/2018-452 ze dne 29. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 43/2018-414 ze dne 23. května 2018, ve znění opravného usnesení č. j. 71 Co 43/2018-418 ze dne 31. května 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Michala Žurka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a podstata napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") č. j. 137 C 12/2014 - 307 ze dne 28. 3. 2017 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) 2 455 800 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části byla žaloba zamítnuta a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi a státu náklady řízení.
2. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník poskytoval stěžovateli na základě rámcové ústní dohody opakovaně dílčí půjčky finančních částek, přičemž jejich nesplacená výše činila ke dni 12. 7. 2011 celkem 1 950 000 Kč a ke dni 2. 9. 2011 dalších 1 000 000 Kč; stěžovatel v uvedené dny vypsal formuláře směnek, kterými prohlásil svůj závazek uhradit uvedené částky vedlejšímu účastníkovi. Závazek vrátit vedlejšímu účastníkovi 2 950 000 Kč stěžovatel nesplnil, pročež vedlejší účastník požadoval zajistit svou pohledávku formou notářského zápisu. V květnu 2013 se účastníci dohodli, že namísto sepsání notářského zápisu bude stěžovatel svůj dluh z nevracených půjček splácet měsíčně částkou 50 000 Kč, vždy k 25. dni každého měsíce. Takto stěžovatel uhradil vedlejšímu účastníkovi dne 28. 5. 2013 částku 50 000 Kč. Směnky datované dny 12. 7. 2011 a 2. 9. 2011 vypsal vlastní rukou stěžovatel, při jejich vypsání nebylo uvedeno celé datum splatnosti směnky, chybělo uvedení roku, které následně vyplnil vedlejší účastník. Podle nezpochybněného tvrzení vedlejšího účastníka uhradil stěžovatel po datu 12. 7. 2011 vedlejšímu účastníkovi celkem 409 400 Kč, dalších 12 800 Kč uhradil stěžovatel ještě před vypsáním směnky dne 12. 7. 2011.
3. Výše uvedený skutkový stav vzal nalézací soud za prokázaný zejména svědeckou výpovědí svědkyně Romany Čápové (přítelkyně vedlejšího účastníka), která potvrdila autenticitu pořízeného zvukového záznamu z května 2013 a rozhovoru účastníků, jemuž byla přítomna a účastna, přičemž v návaznosti na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, 30 Cdo 64/2004, považuje soud použití zvukových záznamů hovoru účastníků jako důkazu v tomto řízení za přípustné. Stěžovatel v rozhovoru z května 2013, při kterém byla přítomna Romana Čápová, potvrzuje výši dluhu vůči vedlejšímu účastníkovi cca 3 miliony korun, a rovněž to, že existují dvě směnky. Účastníci měli jednat o zajištění dluhu sepsáním notářského zápisu v návaznosti na předchozí e-mailovou komunikaci, nakonec se dohodli na splácení dluhu stěžovatelem ve splátkách po 50 000 Kč měsíčně; na tuto dohodu odkazují i další zvukové záznamy účastníků a stěžovatel první dohodnutou splátku v květnu 2013 žalobci uhradil. Dále nalézací soud čerpal svá skutková zjištění ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, v němž znalec vyhodnotil podpisy na listinách ze dne 12. 7. 2011 a 2. 9. 2011 jako zcela kategoricky pravé podpisy stěžovatele. Vzhledem k tomuto závěru znalce pak nalézací soud dospěl k závěru, v návaznosti na další důkazy, že stěžovatel sám písemně prohlásil, že dluží vedlejšímu účastníkovi celkem 2 950 000 Kč, a to z důvodu půjček, které mu do té doby vedlejší účastník poskytl. Nalézací soud pak následně učinil právní závěr, že stěžovatel jednal s vědomím, že dluh v předmětné výši vůči stěžovateli existuje, a proto žalobě vyhověl.
4. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") meritorní výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil; změnil jen nákladové výroky a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s názorem nalézacího soudu týkajícího se přípustnosti důkazu prostřednictvím zvukové nahrávky pořízené vedlejším účastníkem při schůzce s vedlejším účastníkem. Hranice nepřípustnosti důkazu v civilním řízení začínají podle odvolacího soudu tam, kde by mělo v souvislosti s provedením důkazu dojít k porušení ústavního práva fyzické osoby na její soukromí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 ze dne 23. 6. 2010). Judikaturou bylo dovozeno, že zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenávání projevu osobní povahy (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004 ze dne 11. 5. 2005). Nahrávky pořízené vedlejším účastníkem při jednání se stěžovatelem však atributy profesní, obchodní či veřejné činnosti ve smyslu citované judikatury nesplňují; navíc lze skutečnosti vyplývající z této nahrávky podle odvolacího soudu zjistit jinak. Odvolací soud proto posoudil nahrávku jako záznam čistě osobní povahy a s ohledem na tuto skutečnost provedení tohoto důkazu v předmětném řízení nepřipustil.
5. Odvolací soud při jednání zopakoval dokazování výslechem svědkyně Romany Čápové, kterou zhodnotil jako zcela věrohodnou, podporovanou řadou dalších důkazů provedených v řízení před okresním soudem. I přesto, že odvolací soud vyhodnotil důkaz provedením zvukových záznamů pořízených vedlejším účastníkem jako nepřípustný, byla výpovědí svědkyně Romany Čápové doplněna chybějící skutková zjištění.
6. Na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval ustanovení §657 a §658 odst. 1 občanského zákoníku a ve shodě s nalézacím soudem dospěl k závěru, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byla uzavřena ústní smlouva o půjčce, kterou vedlejší účastník přenechal stěžovateli peníze, jež se stěžovatel zavázal vrátit; ke dni 2. 9. 2011 činila celková nesplacená výše půjček částku 2 950 000 Kč. Stěžovatel se zavázal předmětný dluh splácet ve splátkách, jež plnil řádně pouze jednou.
7. Následně podané dovolání pak Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 33 Cdo 3526/2018-452 ze dne 29. 5. 2019 jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §237 ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. Podle dovolacího soudu stěžovatel své výhrady směřoval nikoli proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl hodnocením v řízení před soudy obou stupňů provedených důkazů. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně dovoláním zpochybnit.
8. Argumentace stěžovatele
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (a podle obsahu ústavní stížnosti i proti usnesení Nejvyššího soudu, přestože je stěžovatel petitem výslovně nenapadá) podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že bylo porušeno jeho ústavní právo na řádné řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele odvolací soud převzal skutková zjištění nalézacího soudu, která považoval za úplná a věcně správná, zejména na základě svědecké výpovědi svědkyně Romany Čápové, aniž by hodnotil a posuzoval její věrohodnost a objektivitu (vztah k účastníkům řízení i k projednávané věci). Pokud by odvolací soud hodnotil podle stěžovatele svědeckou výpověď svědkyně Romany Čápové podle zásady volného hodnocení důkazů, pak by to podle stěžovatele mohlo zapříčinit jiný výsledek sporu, než (co do merita sporu) potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu.
10. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je sice přípustná, avšak je zjevně neopodstatněná.
12. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti - konkrétně proto, že stěžovatel v dovolání polemizuje jen se skutkovými závěry odvolacího soudu.
14. Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a dospěl přitom k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje žádné vady, jež by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do jeho rozhodovací činnosti. Napadené usnesení je odůvodněno logicky a přesvědčivě; závěr Nejvyššího soudu odpovídá obsahu dovolání stěžovatele. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními, závěry a hodnocením důkazů nemůže založit přípustnost dovolání ani opodstatněnost ústavní stížnosti.
15. Také odvolací soud, který částečně korigoval závěry soudu nalézacího, postupoval ústavně konformním způsobem, přesně v duchu zásady neúplné apelace a pravidel řádného procesu. Postup odvolacího soudu považuje Ústavní soud za hodný následování - namísto kasace napadeného rozsudku nalézacího soudu, který nesprávně vyhodnotil důkaz "tajným" zvukovým záznamem, nařídil odvolací soudu jednání, doplnil dokazování (především zopakováním výslechu svědkyně), důkazy znovu logicky a podle zásady volného hodnocení důkazů zhodnotil a zjištěný skutkový stav přiléhavě kvalifikoval podle hmotného práva. Na takovém postupu nelze spatřovat nic protiústavního - právě naopak. Rozsudek odvolacího soudu je přesvědčivě odůvodněn a je v něm vysvětleno, jaké úvahy vedly odvolací soud k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu.
16. Ústavní stížnost, stejně jako dovolání stěžovatele, obsahuje výhradně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu a vyjádření nespokojenosti s výsledkem sporu; neobsahuje však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci.
17. Závěr
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu