ECLI:CZ:US:2019:4.US.2577.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2577/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Palackého třída 195/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. 8 Tdo 431/2019-521, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2018 č. j. 2 To 54/2018-441 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018 č. j. 1 T 1/2018-378, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, 36 až 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za spáchání uvedených trestných činů byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit dvěma skutky. V prvním případě dne 8. 6. 2017 přišel stěžovatel kolem třetí hodiny ranní pod vlivem alkoholu domů, kde po ústní a fyzické potyčce zlomil tzv. hlavičkou nos poškozenému, který v bytě přespával za účelem pomoci stěžovatelově partnerce, která se chtěla od stěžovatele odstěhovat, načež stěžovatel ještě poškozenému kus nosu ukousl, čímž mu způsobil závažné poranění. V druhém případě dne 15. 7. 2017 zhruba kolem třetí hodiny ranní v baru stěžovatel po slovním a fyzickém konfliktu vyhrožoval poškozené (návštěvnici baru) zabitím (uříznutím hlavy), načež rozbil pivní sklenici a střep z ní přiložil poškozené na krk a slabší intenzitou jí střepem po krku přejel, čímž jí způsobil lehká a povrchová zranění. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě nerozporných svědeckých výpovědí. Odhaleným motivem stěžovatelova jednání byla emocionální stresová situace spojená s užíváním alkoholu. K otázce stěžovatelovy příčetnosti se soud vyjádřil tak, že stěžovatel nezavdal soudu důvod o této pochybovat a naopak soud ujistil, že si události pamatuje tak, jak je popsal, a zároveň nemá za důvodné znalecké zkoumání jeho osoby.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. Zároveň odvolací soud odmítl nutnost vypracování znaleckého posudku z oblasti psychiatrie ke zkoumání stěžovatelovy příčetnosti. Žádné v tomto směru relevantní okolnosti nevyplývají ani z jedné z předložených lékařských zpráv. Stěžovatel se psychiatricky léčil kvůli depresím, avšak stěžovatel sám předepsané léky vysadil a namísto toho požíval alkohol.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací soud odmítl provést nový důkaz, stěžovatelem předložený znalecký posudek z oblasti psychiatrie, který již byl ostatně předložen jako nový důkaz v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Nejvyšší soud tedy toliko posuzoval, zda v proběhnuvším řízení existovaly pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti. Žádnou takovou okolnost samotná obhajoba nezmínila. Stěžovatelovy výpovědi rovněž vylučovaly vliv duševní poruchy. Stěžovatele dle jeho slov trápily pouze deprese a partnerské problémy, což nejsou duševní poruchy ve smyslu trestních předpisů. Žádné pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti tedy v řízení najevo nevyšly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy bez řádného odůvodnění neprovedly obhajobou navržený důkaz (znalecký posudek). Zároveň nezohlednily ustanovení trestního zákoníku, týkající se nepříčetnosti a snížené příčetnosti. Krajský soud sám v průběhu řízení vyjádřil pochybnosti o stěžovatelově (ne)příčetnosti a měl tedy sám nechat vypracovat znalecký posudek. Namísto toho se tázal na nutnost vypracování znaleckého posudku samotného stěžovatele, jehož psychický stav byl očividně v nepořádku. Soudy pak nevzaly v potaz ani zprávu stěžovatelova ošetřujícího psychiatra. V dovolacím řízení pak stěžovatel předložil vlastní znalecký posudek, který však dovolací soud nevzal v potaz. Jiné stěžovatelovo trestní řízení pak bylo právě z důvodů snížené příčetnosti odloženo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ke stěžovatelem vzneseným námitkám se v úplnosti vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Především je třeba konstatovat, že stěžovatelovy námitky se do značné míry opírají o nové důkazy, které jsou předmětem zkoumání v řízení o povolení obnovy řízení. Ústavní soud (obdobně jako dovolací soud) není příslušný k hodnocení takto předložených nových důkazů. To je úkolem nalézacího a odvolacího soudu. Podobně jako Nejvyšší soud se mohl Ústavní soud zaměřit toliko na přezkum toho, zda soudy vedly důkazní řízení a hodnotily provedené důkazy v souladu s ústavními principy. V tomto směru pak žádné pochybení neshledal.
10. Odvolací i dovolací soud se s námitkami týkajícími se stěžovatelovy nepříčetnosti vypořádaly, s ohledem na jim dostupné důkazy, zcela dostatečně, logicky a srozumitelně. Nalézací soud sám žádné pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti neměl, respektive z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí takové pochybnosti nevyplývají. Tyto stěžovatelovy námitky tedy zůstávají nepodložené. Po vyhodnocení všech důkazů dle názoru soudů žádné pochybnosti ve skutkovém stavu nezůstaly, a nemohlo tedy dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Žádné klíčové důkazy přitom soudy nepřehlédly, neboť se zabývaly i předloženými lékařskými zprávami. Za prokázaný motiv stěžovatelova jednání označily stres, emocionální vypětí a ztrátu zábran (v důsledku požití alkoholu), což je závěr plně odpovídající všem provedeným důkazům.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu