ECLI:CZ:US:2019:4.US.2624.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2624/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 58 To 5/2019-12 ze dne 29. července 2019 Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 21028/2019-6 ze dne 19. července 2019, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "stížnostní soud") zamítl stížnost proti usnesení, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") vzal stěžovatele do vazby a nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proti oběma usnesením brojí a namítá, že tím byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje jejich zrušení.
3. Stěžovatel předně uvádí, že ihned po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně proti němu podal stížnost a avizoval, že ji odůvodní do týdne od doručení usnesení do datové schránky svého obhájce. Přestože tak učinil a svoji stížnost odeslal do datové schránky soudu prvního stupně dne 28. července 2019, stížnostní soud ji neměl k dispozici a odmítl ji jako neodůvodněnou. Podle stěžovatele se tak stížnostní soud náležitě nevypořádal s konkrétními námitkami v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti [(viz nález sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543)]. Současně je přesvědčen, že vytkl-li stížnostní soud soudu prvního stupně některá pochybení, nemohl současně stížnost zamítnout a potvrdit správnost napadeného rozhodnutí [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167, 163/2010 Sb.), a sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb)].
4. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně, který nezohlednil jeho námitky. K důvodům vazby předstižné a nebezpečí opakování trestné činnosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014 (N 37/72 SbNU 419), s tím, že v jeho případě neexistují žádné objektivní předpoklady potvrzující obavu soudu. Stěžovatel spolupracuje, vypovídal, k trestné činnosti se doznal a svého jednání upřímně litoval. Za mimořádně intenzivní zásah pak stěžovatel považuje tvrzení soudu prvního stupně, podle kterého "[o]soba obviněného není pro soud žádnou zárukou toho, že by v případě propuštění na svobodu byl schopen vyvarovat se dalších excesů a žít řádným životem ". Vazba má být nástrojem výjimečným [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235)], neboť jde o zásah do osobní svobody, který musí být přiměřený a pečlivě odůvodněný [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121), sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12.2013 (N 225/39 SbNU 379)], při zachování kontradiktornosti řízení [(viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517), a sp. zn. II ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)]. Rozhodnutí o vazbě musí být založeno na existenci vazebních důvodů [(viz nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235)]. Závěrem pak stěžovatel namítá porušení principu přiměřenosti v řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 5 Úmluvy (viz např. rozsudek Sabeva proti Bulharsku ze dne 10. 6. 2010, č. 44290/07, §56).
5. Ústavní soud se seznámil s obsahem rozhodnutí, stížností proti usnesení soudu prvního stupně, doručenkami zaslanými stěžovatelem, s protokolem o vazebním zasedání a návrhem na vzetí do vazby. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 17. července 2019 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Soudy obou stupňů ve svých usneseních zohlednily trestní minulost stěžovatele, počet probíhajících trestních řízení i skutečnost, že ani dohled probačního úředníka nezabránil stěžovateli v páchání další trestné činnosti.
6. Jakkoliv písemné vyhotovení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby obsahuje poučení o možnosti podat stížnost ve lhůtě tří dnů od oznámení usnesení (§143 odst. 1 trestního řádu), stěžovatel ji podal ihned po vyhlášení, tedy bezprostředně po oznámení (§137 trestního řádu) v pátek 19. července 2019, krátce po 9:00 hod. Sám (prostřednictvím obhájce) si přitom stanovil, že stížnost odůvodní do jednoho týdne od doručení usnesení do datové schránky; doručení nastalo v neděli 21. července 2019 ve 12:49 hod., a proto odůvodnění stížnosti odeslal zástupce stěžovatele v neděli 28. července 2019 v 15:11 hod. Stížnostní soud projednal opravný prostředek v pondělí 29. července 2019.
7. Účelem lhůt je poskytnutí právní jistoty účastníkům řízení, a to jak pro poznání, dokdy mohou učinit příslušný (procení) úkon, tak i pro vědomí od kdy již (jiný) účastník řízení úkon účinně učinit nemůže. Současně jsou lhůty procesním nástrojem, který umožnuje orgánům veřejné moci rozhodovat (urychleně) tak, aby příslušné řízení mohlo být s konečnou platností včas (brzy) ukončeno. Lhůty stanoví konkrétní právní norma s ohledem na materii, jíž se týká, a není na místě, respektive je v rozporu s principem právní jistoty, interpretují-li zákonem stanovené lhůty účastníci způsobem odpovídajícím jejich subjektivní představě či požadavku. Nelze proto akceptovat přesvědčení stěžovatele, že svoji stížnost odůvodnil řádně (včas) a soudy pochybily, nepřihlédly-li k odůvodnění jeho stížnosti doručenému devět dní po oznámení usnesení a (necelý) jeden den před rozhodováním stížnostního soudu; rychlost řízení přitom koresponduje s požadavkem daným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 2346/14, pak je na místě připomenout odstavce 10 - 14 k problematice "řádného" doručení dodatečného odůvodnění stížnosti. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že bylo pochybením obecných soudů, že se odůvodnění stížnosti nedostalo ke stížnostnímu soudu včas.
8. Namítá-li stěžovatel pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl o jeho vzetí do vazby, a odkazuje-li přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu, je nutno poukázat na ustanovení zákona o Ústavním soudu k povinnosti využít všechny procesní nástroje, které zákon poskytuje, a to nejen formálně, ale rovněž fakticky. Námitky stěžovatele, jež uvedl v ústavní stížnosti, se shodují s námitkami, které uvedl již ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Pokud se jimi stížnostní soud nezabýval proto, že je stěžovatel nedoručil včas (ve lhůtě k podání stížnosti), nelze považovat stížnost za řádně užitý procesní prostředek; Ústavnímu soudu nepřísluší, jak opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích, zabývat se námitkami, které stěžovatel předloží teprve v ústavní stížnosti.
9. Podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán..."; zákon tedy nepožaduje pro rozhodnutí o vazbě jistotu, že obviněný bude v trestné činnost pokračovat, ale jen obavu. Je pochopitelné, že stěžovatel nemusí s rozhodnutím o vzetí do vazby souhlasit, avšak samotný nesouhlas není způsobilý založit protiústavnost rozhodnutí a postupu obecných soudů. Ne každé rozhodnutí, jen pro to, že je nepříznivé, automaticky zasahuje do zaručených základních práv účastníka řízení (čl. 36 Listiny). Podle čl. 8 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon předvídá (odstavec 2) a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou v zákoně a na základě rozhodnutí soudu (odstavec 5). Tyto požadavky napadená usnesení splňují, postup obecných soudů není v rozporu ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a nezkracuje stěžovatele v jeho tvrzených zaručených právech.
10. Ústavní soud považuje obě rozhodnutí za srozumitelná, přezkoumatelná a ústavně konformní; soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu