ECLI:CZ:US:2019:4.US.2647.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2647/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 474/2019-362 ze dne 30. dubna 2019 a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 335/2018-328 ze dne 6. prosince 2018 a Okresního soudu v Chrudimi č. j. 7 T 13/2018-299 ze dne 29. srpna 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců, a k zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Dále mu uložil povinnost zaplatit poškozené 1) na náhradě škody 28 663 Kč, se zbytkem poškozenou 1) a poškozené 2) a 3) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; rovněž s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozené 1) a 3) na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání poškozených 1) a 3) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o náhradě škody těmto poškozeným, a nově rozhodl tak, že uložil stěžovateli zaplatit na odčinění nemajetkové újmy 22 071 Kč poškozenému 3) a 28 968 Kč poškozené 1), a dále na náhradu škody poškozené 1) částku 28 663 Kč. Se zbytky nároků odkázal odvolací soud poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného než dovolacího důvodu.
3. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušit napadená rozhodnutí, přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel byl označen za viníka dopravní nehody, při níž se při odbočování vlevo bočně srazil s předjíždějícím motocyklem, jedoucím podle znalce (v obci) rychlostí 76 km/h; při dodržení předepsané rychlosti by se vozidla minula. Podle stěžovatele soudy tuto okolnost dostatečně nezohlednily, a naopak za rozhodné přijaly podle něj nejednoznačné výpovědi svědků, že před odbočováním nedal znamení o změně směru jízdy. Existovaly tak pochybnosti, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo, a současně byla porušena presumpce stěžovatelovy neviny; ač své námitky předložil v dovolání, Nejvyšší soud se s nimi nevypořádal.
4. Stěžovatel spatřuje mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením extrémní rozpor a k tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. 4. 2018 (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz), sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23. 7. 2015 (N 134/78 SbNU 107) a usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2014. Poukázal rovněž na princip omezené důvěry v dopravě, který byl podle jeho přesvědčení pominut [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197)].
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud popsal průběh nehody a přesvědčivě vysvětlil, na základě kterých důkazů (a proč) učinil závěr o vině stěžovatele. Odvolací soud se pak zabýval námitkami stěžovatele a konstatoval, že jeho odbočovací manévr byl pro ostatní účastníky provozu nečitelný a neočekávaný. Protože výpovědi nezainteresovaných svědků nebyly natolik neurčité, nebyl ve smyslu zásady in dubio pro reo důvod upřednostnit verzi stěžovatele.
6. Porušení důležité povinnosti (§147 odst. 2 trestního zákoníku) spatřuje odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 918/2013 ze dne 20. 11. 2013 nejen v nedání znamení o změně směru jízdy (opak jednoznačně tvrdil pouze stěžovatel a jeho spolujezdkyně), ale i v tom, že se stěžovatel bezprostředně před odbočováním nepřesvědčil pohledem do bočního zrcátka o situaci za svým vozidlem [§21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Ze znaleckého posudku pak dovodil, že ke kolizi, byť s menšími následky, by došlo i v případě, že by poškozený zachoval nejvyšší povolenou rychlost. Odvolací soud se zabýval rovněž principem omezené důvěry v dopravě; odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15 označil za nepřiléhavý, a proto vyloučil vliv poškozeného na dopravní nehodě.
7. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele v potřebném rozsahu; uvedl, že účelem dovolání není revize skutkových zjištění ani přezkum provedeného dokazování. Opakování obhajoby proto není způsobilé naplnit zákonné dovolací důvody, neboť je jen subjektivním a selektivním hodnocením stěžovatele, který z něj nesprávně dovozuje dovolací důvod - nesprávné právní posouzení [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Dovolacím důvodem není ani stěžovatelem tvrzený nesoulad, který navíc považuje za extrémní; k tomu Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu svou i Ústavního soudu.
8. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů, která by měla hodnotit důkazy, není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ale "pouze" posuzuje, zda jejich rozhodnutí není hrubě nepřiléhavé, není projevem svévole či libovůle. Jsou to právě obecné soudy, které zákonem stanoveným způsobem zjišťují naplnění skutkové podstaty trestného činu, rozhodují o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny), přičemž musí postupovat v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Z napadených rozhodnutích je patrné, že tomuto požadavku obecné soudy dostály. Nesouhlas stěžovatele, jeho opakování shodných námitek v průběhu celého řízení a preferování výkladu důkazů ve svůj prospěch, nesvědčí o zásahu do jeho základních práv a svobod - lze je považovat za pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, která není sto založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy se věcí důkladně a řádně zabývaly, dostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily; proto Ústavní soud tvrzený zásah do práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) neshledal.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti výroku rozsudku Okresního soudu v Chrudimi není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (nemůže jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu