ECLI:CZ:US:2019:4.US.2660.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2660/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Taťány Kučerové, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1669/2019-248 ze dne 21. května 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 406/2016-207 ze dne 14. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace WOODCOTE CZ, a. s., se sídlem v Praze 8, U Pekařky 281/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") vyhověl rozsudkem č. j. 9 C 252/2015-109 ze dne 2. 5. 2016 žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovatelce jako ručitelce a korporaci MARKBAU s. r. o. (dále též "korporace"), jejíž je stěžovatelka jednatelkou, jako dlužníkovi, povinnost zaplatit vedlejší účastnici 241 543 Kč s příslušenstvím.
2. Nalézací soud vycházel ze zjištění, že vedlejší účastnice a korporace dne 3. 10. 2014 uzavřely rámcovou kupní smlouvou, na jejímž základě se vedlejší účastnice zavázala za podmínek tam sjednaných dodávat korporaci jako kupujícímu zboží a korporace se zavázala za dodané zboží zaplatit kupní cenu. Smluvně byla též upravena vzájemná práva a povinnosti vedlejší účastnice a korporace vznikající při sjednávání, uzavírání a realizování dílčích kupních smluv na dodávku zboží korporaci tak, že dílčí kupní smlouva je uzavřena na základě objednávky v okamžiku, kdy objednávka korporace je vedlejší účastnicí potvrzena. V článku VIII bod 8. 4. se stěžovatelka zavázala k ručení - s tím, že uhradí veškeré závazky korporace v případě, že je kupující neuhradí řádně a včas sám. Vedlejší účastnice toto ručení stěžovatelkou přijala. Dále nalézací soud deklaroval, že smlouva je podepsána za oba žalované Taťánou Kučerovou, a to jako jednatelkou firmy MARKBAU s. r. o. i jako fyzickou osobou, a podpis je úředně ověřen.
3. Zjištěné skutečnosti nalézací soud zhodnotil podle §2079 odst. 1 a §2018 odst. 1, 2 obč. zák. a uzavřel, že korporaci vznikla povinnost plnit a stěžovatelce, která se zavázala plnit v případě, že tak neučiní korporace, na základě určitého ručitelského závazku tato povinnost vznikla rovněž.
4. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu nalézacího, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil. Vzhledem k tomu, že (až) v odvolacím řízení stěžovatelka uplatnila proti vedlejší účastnici námitku započtení, zabýval se odvolací soud dále tím, zda tak stěžovatelka mohla v režimu zákonné koncentrace a neúplné apelace učinit - aby její námitka měla odpovídající hmotněprávní důsledky.
5. Odvolací soud k možnosti vznést nově námitku započtení v odvolacím řízení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2795/2017 ze dne 25. 7. 2017, v němž se uvádí: "Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v závěru, že námitku započtení - s následky uvedenými v §98 o. s. ř. - může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje (mimo jiné) užití §98 o. s. ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016). Skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v §118b o. s. ř. Tvrzení obsažená v odvolání nebude možné zohlednit jen tehdy, nastaly-li (nejpozději) vyhlášením (vydáním) rozsudku soudu prvního stupně účinky koncentrace řízení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015)".
6. Odvolací soud s odkazem na citovanou judikaturu uzavřel, že v předmětné věci stěžovatelka poukázala na započtení uskutečněné korporací podáním ze dne 20. 6. 2017, doručeným žalobci dne 21. 6. 2017, proti pohledávce z roku 2014, přičemž šlo o zápočet v rozsahu nyní žalobcem uplatněné pohledávky. Při jednání dne 2. 5. 2016 byli účastníci poučeni podle §118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci a podle §119a o. s. ř. o neúplné apelaci. Rozsudek byl nalézacím soudem vydán dne 2. 5. 2016. Lze tak uzavřít, že ačkoliv je vznesení námitky započtení, nepřesahuje-li výši pohledávky uplatněné jako obranu v odvolacím řízení, v zásadě možné, v systému tzv. koncentrace řízení a tzv. neúplné apelace je vznesená kompenzační námitka nedůvodná, neboť při jejím posuzování nelze přihlédnout ke specifikovaným, nepřípustně nově uplatňovaným skutečnostem a důkazům. Stěžovatelka přitom uplatnila tvrzení zcela nové, ohledně jí tvrzené existující pohledávky způsobilé k započtení.
7. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatelky, neboť ta v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje. Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že "dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které z výslovně uvedených kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné. Vymezení přípustnosti dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu; stěžovatelka v dovolání pouze uvádí důvody, nesprávného právního posouzení věci, že "ujednání o ručení je dostatečně určité, vyjadřuje projev vůle všech smluvních stran a nevznikají pochybnosti, za co byl závazek ručení převzat", a dále se nesprávně vypořádal s procesní otázkou nepřípustnosti možnosti vznést nově námitku započtení v odvolacím řízení. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
8. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedená rozhodnutí; má za to, že soudy se nesprávně vypořádaly s právní otázkou požadavku příslušných právních norem na určitost ručitelského prohlášení. Dále pak žalovaná namítá, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s procesní otázkou (ne)přípustnosti možnosti vznést nově námitku započtení v odvolacím řízení. Soudy se podle stěžovatelky "odmítly zabývat její procesní obranou" a porušily její právo na řádné soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
9. Ústavní soud si připojil procesní spis a požádal obecné soudy o vyjádření k návrhu. Všechny odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, takže nebylo nutné řízení prodlužovat a zasílat vyjádření stěžovatelce k replice. Ústavní soud se seznámil i s obsahem odmítnutého dovolání stěžovatelky a dospěl k následujícím závěrům:
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti. Požadavkem na jejich vymezení v podaném dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Výkladem §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
11. Dále Ústavní soud uvádí, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání i napadeného usnesení Nejvyššího soudu; dospěl přitom k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje výše naznačené vady, jež by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do jeho rozhodovací činnosti. Napadené usnesení je odůvodněno logicky a přesvědčivě, závěr Nejvyššího soudu odpovídá obsahu dovolání stěžovatelky, které neobsahuje konkrétní vymezení dovolacího důvodu, ale jen obecné výhrady k řešení procesní a hmotněprávní otázky. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje - jiný názor stěžovatelky na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což nezjistil. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Přesto jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že závěry odvolacího soudu o (ne)možnosti vznést kompenzační námitku až v odvolacím řízení, je-li námitka opřená o nová skutková tvrzení a důkazy ("novoty") je logická a přiléhavá. Sporné řízení je ovládáno "přísnou" zásadou zákonné koncentrace a neúplné apelace a jeho účastník nemůže novoty uplatňovat v kterékoliv fázi řízení, ale zásadně jen do okamžiku jeho koncentrace. V tomto konkrétním případě nebyla námitka započtení (hmotněprávní institut) opřena výlučně o tvrzení a důkazy uplatněné do okamžiku koncentrace řízení, a proto je později nepřípustná.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu