ECLI:CZ:US:2019:4.US.2728.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2728/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2019 č. j. 7 Tdo 519/2019-3325, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2018 č. j. 6 To 68/2018-3259 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2018 č. j. 63 T 10/2017-3097, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v průběhu šesti let v 71 případech shromáždil od poškozených finanční prostředky s příslibem jejich investování, ačkoliv věděl, že nemůže své sliby splnit, a prostředky si ponechal pro vlastní potřebu. Celkově tak způsobil škodu ve výši 86 949 202 Kč. V jednom případě byl pak stěžovatel zproštěn obžaloby z obdobného jednání. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a trestu propadnutí vyjmenovaných uměleckých děl. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, prokazujících stěžovatelovy sliby poškozeným, a znaleckého zkoumání, prokazujícího jejich neplnění z dlouhodobého hospodářského hlediska. Celé stěžovatelovo "podnikání", vykonávané bez povolení a vzdělání pro obchodování na burze, bylo založeno na využívání prostředků vylákaných pod falešnými sliby od jiných osob. Z vývoje jeho činnosti muselo být stěžovateli po několik let zřejmé, že nedokáže své závazky vůči poškozeným plnit.
3. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části týkající se výroku o náhradě škody několika vyjmenovaným poškozeným, které sám odvolací soud odkázal do občanskoprávního řízení. Ve zbytku se však vrchní soud plně ztotožnil s argumentací nalézacího soudu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů neshledal žádný rozpor a obhajoba stěžovatele byla řádně vyvrácena. Důkazní návrhy obhajoby byly odmítnuty důvodně pro nadbytečnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Soudy dle stěžovatele nezjistily dostatečně skutkový stav a dokazování tak zůstalo "na půl cesty", neboť nezohlednily možnost doplnění znaleckého posudku o další ekonomické aktivity stěžovatele, které by musely hrát roli při posuzování stěžovatelova úmyslu (navrácení investovaných prostředků). Za projev libovůle považuje stěžovatel závěr odvolacího soudu, že takové doplnění by nemohlo přinést jiné hodnocení. Stěžovatelova obhajoba tak nebyla vyvrácena. Stěžovatel byl fakticky odsouzen za neschopnost dostát smluvnímu závazku. Všechny svěřené peníze stěžovatel skutečně investoval (neužil pro vlastní potřebu). Většina poškozených byli stěžovatelovi známí a přátelé. Takto jednal od roku 2004 a po celou dobu plnil své závazky. Mnoho poškozených svěřovalo stěžovateli své prostředky řadu let před stíhaným skutkem, a vyplácel jim i úroky. Identické jednání tedy soudy hodnotí jako legální po řadu let, avšak posléze se stalo trestným činem. To považuje stěžovatel za nepřípustné. Ve vyrovnání se s poškozenými stěžovateli zabránilo pouze insolvenční řízení, neboť v danou dobu měl stěžovatel dostatek vlastních finančních prostředků. Stěžovatelův úmysl tak soudy dotváří pouze vlastními spekulacemi bez zohlednění řady klíčových okolností. Nesprávně pak soudy zjistily i výši způsobené škody. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Protože Ústavní soud není další instancí v trestním řízení, jeho úkolem není provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů), s výjimkou zjištění tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické, srozumitelné a odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly, a svůj závěr, jak již bylo uvedeno, ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Stěžovatelovo jednání bylo prokázáno v rozsáhlém důkazním řízení, jehož obsah konečně ani sám stěžovatel v podstatě nezpochybňuje. Je však toho názoru, že soudům se nepodařilo prokázat jeho podvodný úmysl, ale pouze sérii neštěstí či nezdarů, které způsobily jeho neschopnost dostát smluvním závazkům. Sám stěžovatel se tak staví dokonce do role oběti, která jen v důsledku jí nezaviněných okolností nemohla vyplatit poškozeným, co jim náleželo. Tato argumentace je však v přímém rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelův úmysl vyplývá z toho, že poškozeným přinejmenším dostatečně neozřejmil riskantnost a model jeho neúspěšného "podnikání", které z dlouhodobého hlediska mohlo jen těžko dosahovat slibovaných a prezentovaných výsledků. V podrobnostech lze v tomto směru odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí krajského a vrchního soudu, kterým nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu