ECLI:CZ:US:2019:4.US.2775.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2775/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 494/2019 ze dne 30. dubna 2019, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 434/2018-169 ze dne 29. listopadu 2018 a Okresního soudu v Blansku č. j. 1 T 106/2018-133 ze dne 16. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem uznal Okresní soud v Blansku (dále jen "nalézací soud") stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvanácti měsíců, uložil mu povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 21 288 Kč a odčinit nemajetkovou újmu částkou 28 028 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zrušil jen výrok o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody 20 288 Kč. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především namítá, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, se nedopustil. Podle stěžovatele obecné soudy věc nesprávně posoudily a své rozhodnutí založily jen na výpovědi poškozeného a na spekulaci, jak mohl skutkový děj proběhnout - nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo a toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Skutek nebyl prokázán, soudy neprovedly důkazy, které by mohly závěr o vině prokázat, vše je důsledkem jeho křivého obvinění sousedem, který tím chtěl řešit jejich vzájemné a dlouhodobé spory. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 113. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), podle kterého je povinností soudů v řízení o opravných prostředcích reagovat přiměřeně na všechny jim předložené relevantní námitky, a zejména situace "tvrzení proti tvrzení" klade na soud zvýšené nároky na vyvození závěrů z provedených důkazů; obdobně i nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853). K právní kvalifikaci pak stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (R 40/1977 tr., sp. zn. 7 Tdo 224/2002, ze dne 26. 6. 2002 či sp. zn. 3 Tz 208/2001 ze dne 6. 12. 2001). Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel je stíhán za poškozeným popsané jednání, které nalézací soud objektivizoval v důsledku zranění poškozeného a jeho následné hospitalizace, a přihlédl i k dalším relevantním důkazům. Rovněž odvolací soud a Nejvyšší soud se věcí zabývaly v nezbytném rozsahu a dostatečně se vypořádaly s námitkami, obdobnými námitkám užitým i v ústavní stížnosti; v ní stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecných soudů mohl zasáhnout do jeho základních práv.
4. Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Proto jen obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem; výrazem jeho nezávislosti je pak zásada volného hodnocení důkazů. Uvede-li v souladu s §125 trestního řádu, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Nalézací soud přezkoumatelně vyložil, co jej vedlo k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Takový závěr, ani neprovedení stěžovatelem navržených důkazů, není porušením zásady in dubio pro reo, jak stěžovatel namítá.
5. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a zjištěné skutečnosti vyhodnotily způsobem, který může být stěžovateli sice nepříjemný, avšak jejich rozhodnutí jsou srozumitelná a přezkoumatelná. Soudy nevybočily z mezí daných procesními předpisy (čl. 2 odst. 2 a 8 odst. 2 Listiny) a rozhodovaly způsobem nezkracujícím stěžovatele v právu na přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Pokud provedené důkazy vyhodnotily jinak, než stěžovatel očekával, není takový závěr porušením práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny) a není ani patrné, že by soudy postupovaly ve věci předpojatě a porušily presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku z rozsudku Okresního soudu v Blansku není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu