ECLI:CZ:US:2019:4.US.2798.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2798/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní umělecké školy PAMFILIA, z. s., se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 238, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 279/2017-31 ze dne 27. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla dne 9. 2. 2015 ředitelem úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen "Regionální rada") vyrozuměna o nevyhovění její žádosti o poskytnutí dotace. Na základě odvolání k vedlejší účastnici byla stěžovatelka přípisem ze dne 30. 11. 2016 vyrozuměna o tom, že proti sdělení Regionální rady není odvolání přípustné; nejde o rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
2. Žaloba stěžovatelky proti nečinnosti vedlejší účastnice byla odmítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 8 A 36/2017-40 ze dne 12. 7. 2017 - s tím, že stěžovatelka nevyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti, neboť nepožádala ministra pro místní rozvoj o uplatnění opatření podle §80 odst. 3 správního řádu.
3. Stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 279/2017-31 ze dne 27. 6. 2019. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice měla o odvolání stěžovatele vydat zamítavé rozhodnutí i v případě, že je považovala za nepřípustné. Vydání pouhého přípisu je nečinností, proti které je ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 2/2012-278 ze dne 20. 5. 2014 (dále jen "usnesení rozšířeného senátu"), z důvodu subsidiarity soudního přezkumu, nejdříve nutno vyčerpat všechny prostředky ochrany před nečinností "uvnitř" systému veřejné správy, a to i tehdy, jde-li o nečinnost ústředního správního úřadu.
4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje zejména v přepjatě formalistickém požadavku na vyčerpání prostředků ochrany před nečinností - bylo zjevné, že průtahy jsou nenapravitelné. Jelikož vedlejší účastnice evidentně neměla v úmyslu v řízení pokračovat, podala stěžovatelka i z obavy o zmeškání lhůt správní žalobu proti nečinnosti; otázkou pouze zůstalo, zda neoprávněné průtahy odstraní soud nebo se bude marně čekat na změnu stanoviska vedlejší účastnice. Nadto nelze podle gramatického výkladu §80 správního řádu považovat ministra pro místní rozvoj za nadřízený orgán vedlejší účastnice, protože jej tak žádný zákon neoznačuje.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou založeny na polemice s konstantním výkladem procesního postupu podle §80 odst. 3 správního řádu v případě nečinnosti ústředního správního úřadu; ústavní stížnost proto postrádá ústavněprávní rozměr. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku srozumitelně, v souladu s ústavním pořádkem a s odkazem na usnesení rozšířeného senátu, odůvodnil, že požadavek na vyčerpání prostředků ochrany před nečinností je v rámci subsidiarity soudního přezkumu nutno dodržet i tehdy, může-li se v konkrétní věci jevit jako marný. Formalistickým by byl pouze v případě, že by vyčerpání předchozích prostředků bylo v obecné rovině prima facie systémově neúčinné; subjektivní názor účastníka na nadbytečnost takového postupu v konkrétním případě nemůže na daném závěru nic změnit. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, případně i na usnesení rozšířeného senátu, v němž Nejvyšší správní soud za použití všech metod výkladu práva dospěl podrobným rozborem aplikovaného ustanovení k výše uvedenému ústavně konformnímu závěru.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud učinil dostatečná skutková zjištění a logické právní závěry, odůvodněné ústavně konformním způsobem. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/18 ze dne 12. 12. 2018).
8. Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu