ECLI:CZ:US:2019:4.US.2831.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2831/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje, soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 592/2019-826 ze dne 30. května 2019, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 101/2018-768 ze dne 29. ledna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 50 T 10/2018-673 ze dne 10. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu braní rukojmí podle §174 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele proti rozsudku Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že ačkoliv v řízení před nalézacím soudem předložil vlastní znalecký posudek, nalézací soud z něj nevycházel, neboť jej považoval za nadbytečný a nevěrohodný, a své závěry založil na dvou dříve vypracovaných znaleckých posudcích. V rámci odvolání dodal stěžovatel další znalecký posudek, který potvrzoval závěry jím předloženého znaleckého posudku, odvolací soud jej však vůbec neprovedl jako důkaz a odkázal na zhodnocení prvního znaleckého posudku stěžovatele nalézacím soudem. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu; podle rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 ze dne 22. 1. 2014 se na posudek předložený účastníkem řízení pohlíží jako na posudek vyžádaný soudem a jeho neakceptování může přicházet v úvahu jen za situace, kdy skutkový stav byl zjištěn dříve provedenými důkazy s praktickou jistotou a nový důkaz nemohl zjištěný stav vyvrátit (sp. zn. 5 Tdo 31/2010 ze dne 27. 1. 1010). V postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel zásah do svých zaručených práv a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
3. Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel předložil nalézacímu soudu znalecký posudek, podle kterého trpí takovou chorobou, v jejímž důsledku byly v době stíhaného jednání jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti podstatně sníženy. Nalézací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval rozporem mezi znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem s výsledky znaleckých zkoumání druhého psychiatra a psycholožky, uvedl, v čem považuje závěry nového znaleckého posudku za účelové a nedostatečné. Odvolací soud přezkoumal závěry nalézacího soudu a potvrdil, že znalec vycházel především ze sdělení stěžovatele, provedené dokazování považoval za dostatečné a neprovedl další znalecký posudek znalkyně z oboru psychiatrie předložený stěžovatelem v odvolacím řízení ani nepřijal návrh na vytvoření revizního znaleckého posudku. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatele k neprovedení dalšího znaleckého posudku a znovu konstatoval, že odvolací soud správně považoval dokazování provedené nalézacím soudem za dostačující, nepotřebující další doplnění, tedy ani žádný nově navržený důkaz.
4. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o vadném hodnocení provedeného důkazu (prvního stěžovatelem dodaného znaleckého posudku) ani o pominutí dalšího důkazu (druhý dodaný znalecký posudek). Úkolem obecných soudů je při realizaci práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Skutečnost, že provedené důkazy obecné soudy vyhodnotí jinak, než jak účastník řízení očekává, případně nevychází z důkazu, který je v rozporu s dalšími zjištěními, ani nepřihlédnou k důkazu za situace, kdy dříve provedené dokazování považují za ucelené a ukončené, není porušením zmíněných základních zaručených práv. Nalézací soud zhodnotil znalecké posudky v souvislosti s dalšími důkazy, provedenými výslechy svědků; ani odvolací soud nepovažoval za věrohodné informace, které stěžovatel poskytl znalcům, aniž by tím snižoval jejich odbornou způsobilost. Zvolený postup nalézacího soudu je úplný a vypořádávající se s veškerými okolnostmi případu v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
5. Stěžovatel není spokojen se závěry obecných soudů a je přesvědčen, že akceptování jím navrženého důkazu by vedlo k moderaci výroku o vině a trestu, což ovšem nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a na základě řádně provedeného dokazování důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu