ECLI:CZ:US:2019:4.US.311.19.1
sp. zn. IV. ÚS 311/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Josefa Bači a 2. PhDr. Ing. Mgr. Gabriely Bačové, zastoupených JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 22 Cdo 3354/2018-262, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2018 č. j. 56 Co 1/2018-222 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. září 2017 č. j. 22 C 99/2016-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Josefy Květoňové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelé žádají, aby jim byly přiznány náklady řízení.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 99/2016 se vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") žalobou domáhala proti stěžovatelům určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 o výměře 61 m2 (dále jen "předmětný pozemek"), takto označeném v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. XY vyhotoveném Ing. Hanou Kotrlovou (dále jen "geometrický plán") nacházejícího se v k. ú. V. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že je vedeno stěžovateli řízení o umístění oplocení na předmětném pozemku, čímž by byl znemožněn žalobkyni vstup na předmětný pozemek, ale také na pozemek parc. č. X2, jehož součástí je rodinný dům, kde žalobkyně trvale žije. Užívání tohoto pozemku má pro žalobkyni zcela zásadní význam. Podle žalobkyně došlo k vydržení id. 1/2 k části pozemku do vlastnictví jejího zesnulého manžela (Evžena Květoně), a id. 1/2 k části pozemku do společného jmění manželů, a to žalobkyně a Evžena Květoně.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2017 č. j. 22 C 99/2016-185, určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části pozemku (pozn. - k pozemku parc. č. X1, jak je vyznačeno v geometrickém plánu), k 19. 8. 2014 jakožto dni úmrtí Evžena Květoně, byl v jeho výlučném vlastnictví (výrok I). Ve výroku II určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části tohoto pozemku byl k 19. 8. 2014, jakožto dni úmrtí Evžena Květoně, ve společném jmění manželů, a to žalobkyně a Evžena Květoně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 56 Co 1/2018-222 potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3354/2018-262 odmítl dovolání stěžovatelů (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud k nabytí vlastnického práva žalobkyní a jejím zesnulým manželem k části předmětného pozemku na základě vydržení shledal, že okresní soud i krajský soud se věcí důkladně zabývaly a zohlednily všechny zjištěné okolnosti. Vyšly přitom ze zjištění, že pozemek parc. č. X2 v k. ú. V. (k němuž svědčilo vlastnické právo žalobkyni a jejímu zesnulému manželovi v době rozhodné pro posouzení vydržení předmětného pozemku parc. č. X1 v k. ú. V.) vznikl na základě geometrického plánu vypracovaného v roce 1958 z pozemku parc. č. X3 v k. ú. V. Takto nově vzniklý pozemek nekopíroval ani na jedné straně hranice původního pozemku parc. č. X3, avšak na straně sousedící s pozemkem parc. č. X4 byl oplocen dřevěným plotem, který tyto původní hranice kopíroval a později byl nahrazen plotem kovovým. V tomto rozsahu rovněž žalobkyně, její zesnulý manžel i jejich právní předchůdci pozemek parc. č. X2 užívali, přičemž žádný z vlastníků pozemku parc. č. X3 (později označený parc. č. X5) nevznesl proti tomu žádné výhrady. V roce 2005 byl na základě opravy chyby v katastrálním operátu vytvořen pozemek parc. č. X1 (z pozemku parc. č. X5), jehož vlastnictví měli nabýt stěžovatelé darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2013. Tento pozemek se nacházel mezi pozemkem parc. č. X2 a pozemkem parc. č. X4, a právě jeho spornou část žalobkyně i její právní předchůdci již od roku 1958 užívali. Soudy uzavřely, že tu část původního pozemku parc. č. X1, kterou žalobkyně a její právní předchůdci užívali a která byla ,,připlocena" k pozemku parc. č. X2, žalobkyně a její zesnulý manžel vydrželi. Poznamenaly, že dobrou víru žalobkyně ani jejího zesnulého manžela nemohla narušit znalost geometrického plánu vypracovaného v roce 1975 v souvislosti s nabytím spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. X2 do jejich podílového spoluvlastnictví, neboť z tohoto geometrického plánu není zcela zřejmé, kde probíhá hranice mezi pozemky parc. č. X2 a parc. č. X4. Rovněž zohlednily, že například v geometrickém plánu z roku 1997, či v plánu vypracovaném pro výstavbu domu žalovaných v roce 2001, je část pozemku parc. č. X1 vedena jako součást pozemku parc. č. X6, který byl v rozhodné době také ve vlastnictví žalobkyně a jejího zesnulého manžela. Jestliže na základě posouzení všech relevantních skutečností dospěly obecné soudy v projednávané věci k závěru, že žalobkyně a její zesnulý manžel byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a nabyli tak vlastnické právo vydržením, neboť vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k této věci náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. K nabytí vlastnického práva stěžovatelů k pozemku od nevlastníka na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2013 Nejvyšší soud uvedl, že toto je vyloučeno již jen tím, že stěžovatelé nebyli oprávněnými držiteli této věci, neboť se nechopili její držby, protože ji fakticky neovládali. Fakticky tuto věc ovládali žalobkyně a její právní předchůdci, kteří ji jako vlastníci užívali a vlastnické právo k této nemovitosti již předtím vydrželi.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že závěr obecných soudů, že žalobkyně byla v dobré víře ohledně držby předmětného pozemku, přičemž současně znala a dokonce sama nechala vypracovat geometrický plán z roku 1975, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a hlavně selským rozumem. Za situace, kdy žalobkyně a její zesnulý manžel byli objednavatelé a zadavatelé tohoto geometrického plánu, a museli tedy příslušnému geometrovi přesně vysvětlit, kterou část jakého pozemku chtějí oddělit a jakým způsobem, není možno spekulovat, tak jak to činí obecné soudy, o jejich povědomí "co která čára znamená". K takovému vysvětlení pak nezbytně museli mít i znalost stávající mapy, do které museli požadované změny promítnout. Přičemž minimálně tato mapa je pak zcela přehledná. Lze si jen stěží představit situaci, že by žalobkyně a její manžel nechali vytvořit geometrický plán, ze kterého by jim nebylo zřejmé, "co která čára znamená". Odůvodnění obecných soudů je v této části vnitřně rozporné a naprosto nedostatečné. Stěžovatelé také tvrdí nepředvídatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož napadené usnesení je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž uvádí, že stěžovatelé nabyli pozemek parc. č. X1 darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2013 od Stanislava Vlčka, který byl vlastníkem předmětné parcely (dle zápisu v katastru nemovitostí) od roku 1987 do roku 2013. Stěžovatelé tak nabyli tento pozemek do svého vlastnictví na základě dobré víry v zápis katastru nemovitostí a dobré víry předchozího vlastníka, který jim předmětný pozemek daroval jako svůj vlastní. I v případě, že by obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně a její manžel nabyli vlastnictví k předmětné parcele vydržením k 1. 1. 1992, měly se soudy ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení vlastnického práva ke dni 19. 8. 2014 zabývat dobrou vírou stěžovatelů, kteří by pak nabyli předmětné vlastnictví od nevlastníka, což však ani jeden z obecných soudů neučinil, čímž jim v tomto ohledu odepřely právo na soudní ochranu a v důsledku toho pak neposkytly stěžovatelům ani ochranu jejich vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelé se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní stížnost je založena jednak na tvrzení stěžovatelů o nedostatku podmínek vydržení žalobkyní a jejím zesnulým manželem a o dobré víře na straně stěžovatelů, když tito (dle svého právního názoru) nabyli vlastnické právo od nevlastníka. Ústavní soud shledává, že napadená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a zejména Nejvyššího soudu (blíže k tomu sub 5), a z nich vyplývající závěry (že žalobkyně a její zesnulý manžel byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a nabyli tak vlastnické právo vydržením, a že stěžovatelé nenabyli vlastnické právo od nevlastníka Stanislava Vlčka již jen z toho důvodu, že stěžovatelé nebyli oprávněnými držiteli této věci, neboť se nechopili její držby, protože ji fakticky neovládali) jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a také v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, 22 Cdo 910/2015 a ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2426/2017) a ostatně i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (N 61/73 SbNU 163), podle kterého "dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba."]. Na jejich výkladu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelům Ústavní soud nevyhověl. Postup dle §64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyl odůvodněn výsledkem řízení, neboť Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Žádný důvod k uplatnění výjimky z pravidla podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že náklady řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník sám, tak nebyl naplněn (srov. např. usnesení ze dne 10. 11. 2016
sp. zn. IV. ÚS 3504/16).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu