ECLI:CZ:US:2019:4.US.3493.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3493/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) K. K. a 2) nezl. V. G. (rozeného K.), zastoupených Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 13 Co 629/2017-159 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 8. 2017 č. j. 15 P 378/2015-136, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a P. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka 1) je matkou nezletilého stěžovatele 2) narozeného XX. Po narození nesl nezletilý stěžovatel příjmení matky - stěžovatelky 1), tj. K. V době narození nezletilého stěžovatele 2) již spolu jeho rodiče [stěžovatelka 1) a vedlejší účastník P. G.] nežili. K určení otcovství vedlejšího účastníka došlo souhlasným prohlášením rodičů před Okresním soudem v Teplicích (dále jen "okresní soud") dne 2. 3. 2016 v rámci řízení ve věci péče o nezletilé zahájeného na návrh vedlejšího účastníka. V rámci téhož řízení se vedlejší účastník domáhal nejen určení otcovství, ale též změny příjmení nezletilého stěžovatele 2) tak, aby nesl příjmení vedlejšího účastníka, nikoli příjmení stěžovatelky 1).
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo rozhodnuto o změně příjmení nezletilého stěžovatele 2) z K. na G. Důvodem byla skutečnost, že příjmení G. již nese starší bratr stěžovatele M., a je žádoucí, aby potomci stejných rodičů nesli shodné příjmení.
3. Na základě odvolání stěžovatelky 1) bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrzeno.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jejich právo na soukromý a rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatelé spatřují zásah do rodinného života spočívající ve změně příjmení stěžovatele 2) za nepřiměřený. Stěžovatel 2) užívá příjmení K. od narození již více než tři roky a je pod tímto příjmením zapsán v řadě evidencí (např. lékař, mateřská škola, zdravotní pojišťovna), byl mu též vystaven pas s tímto příjmením. Změna příjmení podle stěžovatelů nebyla nezbytná, není v souladu s nejlepším zájmem stěžovatele 2), nepřiměřeně zasahuje do práva na identitu stěžovatele 2), který se již s dosavadním příjmením identifikoval.
6. Stěžovatelé též mají za to, že pokud byl stěžovatel 2) svěřen právě do péče matky, je z řady praktických důvodů vhodnější, aby užíval shodné příjmení s matkou.
7. Stěžovatelka 1) připomíná, že k volbě příjmení nezletilého z její strany došlo v době, kdy s vedlejším účastníkem nežili, jejich vzájemný vtah již netrval, vedlejší účastník se o zdravotní stav stěžovatelky v době těhotenství nezajímal, ani stěžovatelce nijak finančně nepřispíval.
8. Stěžovatelé též odkazují na význam nové rodiny, neboť ještě před rozhodnutím odvolacího soudu uzavřela stěžovatelka 1) nové manželství, přičemž si ponechala příjmení K. a příjmení K. přijal i její nový manžel. Stěžovatelé mají za to, že je-li stěžovatel 2) svěřen do výchovy matce a vyrůstá v rodině nesoucí společné příjmení K., je v jeho nejlepším zájmu, aby nesl právě příjmení této rodiny, nikoli příjmení biologického otce.
9. Stěžovatelé naopak zpochybňují argument obecných soudů spočívající v tom, že příjmení G. již nese starší bratr stěžovatele M., a je žádoucí, aby potomci stejných rodičů nesli shodné příjmení. Uvedený názor dle stěžovatelů vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1963 sp. zn. 3 Cz 78/63, které je však již dle stěžovatelů překonáno a nelze na něm za všech okolností trvat. Stěžovatelé tvrdí, že shodnost či rozdílnost příjmení nemá na vztah bratrů žádný vliv, oba jsou od narození zvyklí na své příjmení. Stěžovatelé též vytýkají soudům, že neprovedli k této otázce výslech staršího bratra M.
10. Zároveň vytýkají soudům, že nenařídily mediaci, ačkoli to stěžovatelka 1) i opatrovník stěžovatele 2) navrhovali. Stejně tak je soudům vytýkáno, že nedošlo k výslechu současného manžela stěžovatelky 1).
11. Stěžovatelé dále upozorňují na rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 6. 2001, č. j. 19 Nc 623/2000-132, a jej potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2001, č. j. 36 Co 353/2001-200, v nichž byl v obdobné věci vyjádřen opačný právní názor, než zaujaly soudy v nyní napadených rozhodnutích. Stěžovatelé dále tvrdí, že právní názor obecných soudů shora zmíněný byl též "bezvýhradně přijat" usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 26/02 ze dne 11. 3. 2003 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Stěžovatelé vytýkají soudům, že se v napadených rozhodnutích nijak se shora zmíněnými rozhodnutími nevypořádaly, ačkoli na ně stěžovatelé ve svých podáních odkazovali.
12. Z výše uvedeného stěžovatelé dovozují též porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na náležité odůvodnění věci a vypořádání se s námitkami účastníků řízení.
13. Dále stěžovatelé argumentují usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 126/05 ze dne 14. 9. 2005 a celou řadou rozhodnutí ESLP týkajících se práva na soukromý a rodinný život, zejména pak rozhodnutím ESLP o přijatelnosti ve věci Petersen proti Německu ze dne 6. 12. 2001, stížnost č. 31178/96.
14. Stěžovatelé konečně Ústavní soud žádají, aby jejich ústavní stížnost byla projednána přednostně, resp. mimo běžné pořadí.
15. V doplnění ústavní stížnosti poukazují stěžovatelé na nález sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018, ze kterého plyne povinnost soudů vždy brát jako rozhodující kritérium nejlepší zájem dítěte.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. K ústavní stížnosti se vyjádřily oba soudy pouze odkazem na písemné vyhotovení jejich rozhodnutí bez jakýchkoli dalších argumentů. Uvedená vyjádření soudů tudíž nebyla zasílána k replice.
18. K argumentaci rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 26/02 a sp. zn. II. ÚS 126/05 je nutno uvést, že šlo o usnesení odmítající stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž klíčovým argumentem v obou rozhodnutích Ústavního soudu byla primárně značná zdrženlivost při přehodnocování hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy, resp. při přehodnocování závěrů obecných soudů v oblasti rodinněprávních vztahů. Z uvedených rozhodnutí tak nelze dovozovat, že Ústavní soud potvrdil správnost závěrů obecných soudů, či je "bezvýhradně přijal", Ústavní soud pouze neshledal v procesu dokazování ústavní vady, resp. neshledal v právních závěrech, které byly z důkazů dovozeny, extrémní exces vedoucí k porušení ústavně zaručených práv.
19. Obecně platí, že v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
20. Odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 725/18 se věcně posuzované otázky nijak nedotýkal (k ostatním aspektům srov. dále).
21. Taktéž z rozhodovací praxe ESLP neplyne jednoznačný závěr, který by svědčil závěrům stěžovatelů. I ESLP ponechává primárně konečné rozhodnutí v citlivých otázkách rodinněprávních vztahů primárně na jednotlivých státech a zasahuje vůči nim až v případě výrazných excesů představujících porušení čl. 8 Úmluvy. Ostatně odkazované rozhodnutí Petersen proti Německu ze dne 6. 12. 2001, které řešilo otázku skutkově nejbližší nyní posuzované kauze, je rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti, nikoli meritorní posouzení věci.
22. Ústavní soud respektuje argumentaci stěžovatelů, ovšem bere v úvahu též okolnosti svědčící pro opačné závěry, než které dovozuje stěžovatelka. Stěžovatelka 1) zvolila příjmení stěžovateli 2) bez jakékoli dohody s vedlejším účastníkem - otcem dítěte. Určení otcovství se pak domáhal právě vedlejší účastník, včetně určení příjmení dítěte. Právem na rodinný život pak ve vztahu k nezletilému stěžovateli 2) mohou z povahy věci argumentovat jak stěžovatelka 1), tak vedlejší účastník. Argument soudů o potřebě společného příjmení dětí obou rodičů taktéž nelze, v zájmu práva na rodinný život a zohlednění pokrevních vazeb, a priori odmítat.
23. Situace, kterou řešily obecné soudy, tudíž nebyla "černobílá" a ostatně i opatrovník nezletilého se v řízení před obecnými soudy jednoznačně na žádnou ze stran nepřiklonil a ponechal rozhodnutí na soudu.
24. V otázkách péče o děti, zahrnující též otázky určení příjmení dítěte, nelze zobecňovat a vždy záleží na specifických okolnostech každého jednotlivého případu (např. okolnosti volby příjmení, konkrétní podoba rodinných vztahů, otázka existence sourozenců a jejich vazby na oba rodiče apod.). Právě v hraničních situacích, kdy mohou svědčit relevantní argumenty oběma stranám, je pak primárně věcí obecných soudů, aby s podrobnou znalostí věci a zejména pak osobního kontaktu s účastníky řízení, nalezly spravedlivé a rozumné řešení.
25. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy primárně o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
26. K procesním výhradám je nutno dodat, že ze spisu je zřejmé, že k dohodě mezi rodiči by nedošlo ani po nařízení mediace, která by navíc již tak dlouhé řízení ještě protáhla. Stejně tak se nelze domnívat, že by pro závěry soudu byly relevantní výslechy dalších osob.
27. Jakkoli lze souhlasit s tím, že odůvodnění obou rozhodnutí mohlo být poněkud podrobnější a lépe se vypořádat s argumenty stěžovatelky 1), resp. některými citovanými rozhodnutími, Ústavní soud nepovažuje, nota bene právě v otázce určení příjmení nezletilého dítěte, za žádoucí provést derogační zásah pouze z procesních důvodů, neboť důsledkem zrušení pravomocného rozhodnutí o určení příjmení by mohla být pouze dočasná změna příjmení nezletilého dítěte do nového pravomocného rozhodnutí ve věci. Uvedená opakovaná změna příjmení by však rozhodně nebyla tím, co lze označit za nejlepší zájem dítěte.
28. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu vyžádaného spisu nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
29. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
30. Ústavní soud formálně nerozhodoval o přednostním projednání věci, ale fakticky se věcí přednostně zabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu