ECLI:CZ:US:2019:4.US.3729.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3729/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2365/2019-263 ze dne 29. 8. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 62/2017-246 ze dne 16. 1. 2019 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 34 C 43/2009-206 ze dne 26. 6. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení o žalobě na ochranu osobnosti domáhal proti vedlejší účastnici omluvy za nezákonné navržení, nařízení a provádění odposlechů jeho telefonních hovorů v období 15. 1. 2004 - 15. 12. 2006 a zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Žaloba stěžovatele byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") v plném rozsahu zamítnuta; Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
2. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se při svém posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a předloženou právní otázku není důvod posoudit jinak.
3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svá rozhodnutí podle přesvědčení stěžovatele opřely o argumentaci nerespektující právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny. Odposlechem telekomunikačního provozu na základě soudních příkazů, které neobsahovaly zákonné náležitosti (neobsahovaly podpis soudce, který příkazy vydal), byla zasažena osobnostní práva stěžovatele. Odsouzení stěžovatele v trestním řízení, založené mimo jiné na odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nemá na porušení osobnostních práv stěžovatele vliv. Je totiž třeba odlišit zákonnost (a použitelnost) odposlechu v trestním řízení a z pohledu civilního soudu při posouzení zásahu do osobnostních práv odposlouchávané osoby. Obecné soudy měly otázku zákonnosti odposlechu vyřešit samy vlastní úvahou, nikoli přejímat závěry soudu trestního.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti - k tomu je oprávněn jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Pokud tedy obecné soudy stěžovatelem vznesené námitky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě, logicky a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípadná.
7. Obecné soudy nepřisvědčily argumentaci stěžovatele, podle které měla být zákonnost odposlechů, i když obstály jako důkaz v trestním řízení, podrobena v řízení o ochraně osobnosti vyššímu testu kvality. Nalézací soud v rámci provedeného dokazování zhodnotil, že stěžovatel tutéž argumentaci předkládá opakovaně v několika různých soudních řízeních (trestních i civilních) a dosud žádný soud napříč soudní soustavou (včetně soudu Ústavního - srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3513/14 ze dne 8. 1. 2016, či usnesení sp. zn. I. ÚS 221/11 ze dne 9. 2. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) ji neshledal jako důvodnou. Soudy sice připustily nesprávnost postupu soudu vydávajícího příkazy k odposlechu a sledování telekomunikačního provozu, podepisovala-li je pouze za správnost odpovídající pracovnice trestní kanceláře namísto osoby soudce, avšak tato nesprávnost nemůže sama o sobě způsobit nezákonnost příkazů.
8. Ústavní soud shledává, že zákonnost naříkaných příkazů k odposlechům sledování telekomunikačního provozu byla v několika soudních řízeních pečlivě a důkladně přezkoumávána ze všech různých možných aspektů a není důvodu se jí dále zabývat, a to ani v nynějším řízení o ochraně osobnosti stěžovatele. Nelze souhlasit s tvrzením, že právě v civilním řízení o nárocích z porušení osobnostních práv by patřilo posuzovat zákonnost příkazů přísněji než v trestním řízení a že výsledek trestního řízení, v jehož rámci byly odposlechy pořízeny, nemá na posouzení žalovaného osobnostního nároku vliv. Ústavní soud považuje za nepoměrně intenzivnější zásah do osobnostních práv stěžovatele výrok o vině a trestu pravomocného (zákonného) odsuzujícího rozsudku, vyneseného mimo jiné na základě získaných odposlechů a telekomunikačního provozu stěžovatele. V podobném duchu argumentaci stěžovatele odmítly i obecné soudy, jejichž závěry jsou logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné; z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu