ECLI:CZ:US:2019:4.US.3913.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3913/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2016 č. j. 43 T 8/2015-2983, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2017 č. j. 6 To 12/2017-3161 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017 č. j. 4 Tdo 1037/2017-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a presumpci neviny zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu Jana Musila byla tato ústavní stížnost na základě rozhodnutí předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce Ústavního soudu (Org. 14/19), ve znění účinném od 22. 2. 2019, přidělena novému soudci zpravodaji, a to Ludvíku Davidovi. Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl přípisem ze dne 22. 2. 2019.
3. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") vedeného pod sp. zn. 43 T 8/2015 zjistil, že krajský soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednáním popsaným v bodech 2-5 a 7 výroku o vině zločinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a za jednání popsané v bodě 5 výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Všechny uvedené trestné činy přitom stěžovatel spáchal ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a osmi měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci, a to lamače zámků, černé sportovní tašky, pracovních rukavic, akuvrtačky a páčidla zajištěných při domovní prohlídce a kovového háčku s plastovou rukojetí zajištěného při prohlídce vozidla. Dále byla stěžovateli uložena povinnost, aby spolu s dalšími obviněnými rukou společnou a nerozdílnou uhradili poškozeným škodu, kterou jim svou trestnou činností způsobili.
4. Uvedených skutků se stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými dopustil (zjednodušeně řečeno) tím, že s cílem vlastního obohacení opakovaně vnikali do rodinných domů, z nichž vždy odcizili klíče od osobních automobilů, které byly zaparkovány v jejich blízkosti. Za pomoci odcizených klíčů pak odcizili také tyto automobily včetně věcí v nich uložených.
5. Stěžovatel se proti rozsudku krajského soudu odvolal. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pak svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozhodnutí vrchního soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl, neboť jeho dovolací argumentaci nebylo možné věcně podřadit pod jím uplatněné [§265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")] ani žádné jiné dovolací důvody dle §265b trestního řádu. V tomto směru Nejvyšší soud především uvedl, že stěžovatel sice formálně svým dovoláním brojil proti nesprávnému právnímu posouzení věci, ale ve skutečnosti jeho argumenty mířily výhradně proti rozsahu obecnými soudy provedeného dokazování a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Takto formulované námitky však dle Nejvyššího soudu neodpovídají věcnému vymezení dovolacího důvodu dle §265b
odst. 1 písm. g) trestního řádu.
6. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud při současném zohlednění konstantní judikatury Ústavního soudu, podle níž posledně uvedený dovolací důvod nelze vykládat přepjatě formalisticky a restriktivně a při jeho interpretaci je vždy třeba míti na zřeteli též ústavně zaručená práva jednotlivce, včetně práva na spravedlivý proces. V tomto duchu sice Nejvyšší soud přihlédl k námitkám stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, avšak tyto nepovažoval za důvodné. Konkrétně neakceptoval jako důvodnou námitku stěžovatele, že ze strany soudů mělo dojít k opomenutí jím navržených důkazů, neboť tyto dostatečně zdůvodnily, proč nepovažovaly za nutné doplnit dokazování opětovným dotazem na příslušný odbor služební kynologie Policie ČR (upřesnění způsobu identifikace jednotlivých pachových stop, jehož se stěžovatel domáhal, byl totiž již dostatečně objasněn jinými v řízení provedenými důkazy).
7. Nejvyšší soud dále ani neshledal, že by mezi důkazy, které soudy v řízení provedly, a skutkovými zjištěními, které z nich dovodily, existoval nějaký - natožpak extrémní - nesoulad. Naopak konstatoval, že soudy se s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotily a v souladu se zákonem vysvětlily, jaké skutečnosti vzaly ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Současně přesvědčivě vysvětlily, proč mají obhajobu stěžovatele, že motorová vozidla neodcizil a že se v době jejich krádeží na jednotlivých místech činu vůbec nenacházel, za spolehlivě vyvrácenou. Neakceptoval ani námitku, že provedené důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění nepředstavují dostatečný podklad pro závěr o jeho vině, resp. že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Konečně nepřisvědčil ani opakovaně "v rozporu s realitou" vznášenému tvrzení stěžovatele, že k jeho odsouzení mělo dojít pouze na základě nezákonně zajištěných pachových stop představujících pouze nepřímý a izolovaný důkaz o jeho vině.
8. Stěžovatel nyní brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností, v níž v podstatě opakuje již výše reprodukované argumenty a polemizuje se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Konkrétně namítá, že krajský soud jej odsoudil pro zločin, který nespáchal. Vrchní soud a Nejvyšší soud pak pochybily, když jeho selhání nenapravily. Má tedy za to, že obecné soudy svými ústavní stížností napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně chráněná práva na spravedlivý proces a na presumpci neviny.
9. Porušení práva na spravedlivý proces se měly obecné soudy dopustit především tím, že nesprávně hodnotily v řízení provedené důkazy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Tato jsou tudíž v extrémním nesouladu s jimi provedenými důkazy. V tomto směru stěžovatel především rozporuje proces zajištění a hodnocení důkazů získaných metodou pachové identifikace (tzv. pachových stop). Má totiž za to, že z důvodu netransparentního postupu orgánů činných v trestním řízení při označování pachových stop nelze vyloučit možnost jejich záměny. Zároveň podle něj není jasné, jak se jeho pachové stopy na jednotlivá místa činu dostaly, přičemž tvrdí, že tam musely být přeneseny či zavlečeny neznámou osobou. Dále pak namítá, že závěr o jeho vině si obecné soudy učinily pouze na základě ojedinělého a nepřímého důkazu v podobě pachových stop, které závisí pouze na dovednostech zvířete (psa) a tyto tudíž nejsou věrohodné, neboť nejsou verifikovatelné člověkem. To s ohledem na dřívější judikaturu Ústavního soudu [srov. především nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (N 47/80 SbNU 573)] považuje za nepřijatelné. Konečně porušení zásady in dubio pro reo stěžovatel spatřuje v tom, že závěr obecných soudů o jeho vině nemá jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Neměl tudíž být odsouzen, nýbrž měl být obžaloby zproštěn.
10. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud jako účastníky řízení a také Nejvyšší státní zastupitelství, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") jako vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně podotkl, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumenty, které již uplatnil ve svém dovolání. Nejvyšší soud má přitom za to, že se jimi ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Tvrzení stěžovatele, že byl odsouzen pouze "na základě nepřímého a pro svou specifičnost do značné míry i nespolehlivého důkazu metodou pachové identifikace, nemá oporu v realitě." S touto opakovaně vznesenou námitkou se podle Nejvyššího soudu podrobně vypořádal především vrchní soud, z jehož rozhodnutí je patrné, že pachové stopy stěžovatele byly zajištěné na jednotlivých místech činu ve větším množství a rozhodně nebyly jediným izolovaným důkazem o jeho vině. Tyto naopak byly zasazeny do kontextu dalších důkazů, s nimiž tvořily uzavřený řetězec. Nejvyšší soud tudíž závěrem svého vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vrchní soud pak ve svém vyjádření shrnul, že stěžovatel brojí především proti závěrům soudů první a druhé instance, které založily svůj závěr o vině stěžovatele mimo jiné též na závěrech odorologické expertízy. V podrobnostech se přitom odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž se s těmito námitkami podrobně vypořádal. Krajský soud na výzvu Ústavního soudu nijak nereagoval a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
11. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření předně podotklo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť stěžovatel v ní pouze opakuje argumenty již dříve uplatněné v rámci obhajoby. Stěžovatelem rozporované pachové stopy byly dle znaleckého posudku zajištěny řádně a o vině stěžovatele kromě nich dále svědčí celá řada důkazů. Vrchní státní zastupitelství v reakci na výzvu Ústavního soudu sdělilo, že nevyužívá svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. Zároveň však podotklo, že obecné soudy v tomto případě využily pachových stop jako důkazů zcela v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016 (N 47/80 SbNU 573). Konečně Nejvyšší státní zastupitelství se ve svém vyjádření odkázalo na jím podané vyjádření k dovolání. Nad jeho rámec pak podotklo, že totožné námitky již stěžovatel opakovaně uplatnil v řízení před obecnými soudy, které se s nimi již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Tato tudíž nelze považovat za svévolná, jak tvrdí stěžovatel. K porušení základních práv stěžovatele podle jeho mínění nedošlo a stěžovatel se ústavní stížností v podstatě pouze domáhá jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů a z něj plynoucích odlišných skutkových zjištění.
12. Ústavní soud následně zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k případné replice stěžovateli, avšak tento se k nim nijak nevyjádřil.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)]. Tak tomu ale v uvedeném případě nebylo a Ústavní soud proto předmětnou stížnost vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
15. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným zločinem krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinem poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a také přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Námitky stěžovatele však výlučně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu zajišťování a hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva ze strany trestních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě a důkladně reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
16. Ke stěžejní námitce stěžovatele, tj. že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě izolovaného a nepřímého důkazu, tzv. pachových stop, Ústavní soud uvádí, že závěry obecných soudů z pohledu ústavního práva a ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu [srov. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 či nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)] zcela obstojí. Navzdory setrvalému tvrzení stěžovatele totiž neplatí jeho závěr, že by byl odsouzen pouze na základě jediného izolovaného a nepřímého důkazu. Toto tvrzení, jak správně uvedl Nejvyšší soud, nemá oporu v realitě. Pachové stopy stěžovatele - spolu s pachovými stopami dalších obviněných - totiž byly opakovaně a ve větším množství zajištěny na místech, z nichž byla odcizena jednotlivá vozidla, resp. v těchto vozidlech samotných. Tyto však současně nebyly jedinými důkazy svědčícími o vině stěžovatele. Obecné soudy je naopak zasadily do kontextu dalších důkazů utvářejících ucelený řetězec tento závěr podporující (zmiňme především úřední záznam o vyhodnocení telekomunikačního provozu mezi obviněnými či protokol o sledování obviněných).
17. Stěžovatel v tomto směru nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky výlučně opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
18. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2019
Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu