ECLI:CZ:US:2019:4.US.4005.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4005/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALKAZA s. r. o., sídlem Mlýnská 141, Tišnov, zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem, sídlem Vránova 756/39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 23 Cdo 1913/2018-176 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 35 Co 369/2017-124, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Web Revolution s. r. o., sídlem Pražská 1279/18, Praha 15 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že Nejvyšší soud v důsledku odmítnutí dovolání pro jeho údajnou nepřípustnost porušil její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem ze dne 30. 6. 2017 č. j. 59 C 446/2015-102 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby stěžovatelce (jako žalobkyni) zaplatila částku 96 485,19 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 102 315,71 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že Smlouvou o poskytnutí licence softwarového produktu Web Revolution (dále jen "Smlouva") se vedlejší účastnice zavázala vytvořit (ve stručnosti řečeno) stěžovatelce na míru software pro provozování
e-shopu (dále jen "SW aplikace"). V této smlouvě bylo sjednáno, že vedlejší účastnice SW aplikaci předá na instalačním mediu, nebude-li sjednána smlouva o poskytování webhostingu (dále jen "smlouva o webhostingu"), ke splnění této podmínky však nedošlo. Z tohoto důvodu obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčin nárok na vrácení poskytnutého plnění, včetně sankce za prodlení, má oporu v právu.
3. K odvolání vedlejší účastnice městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl, a uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 81 491 Kč. Oproti obvodnímu soudu dospěl k závěru, že smlouva o webhostingu uzavřena byla, neboť v rámci serveru vedlejší účastnice byla SW aplikace zprovozněna a stěžovatelka ji pod dobu téměř jednoho roku užívala (testovala). Vzhledem k tomu svou povinnost vedlejší účastnice neporušila, a tudíž od Smlouvy stěžovatelka neodstoupila platně.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nemá jistotu v tom, z jakých důvodů nebyla ve sporu úspěšná, a že soudy ignorovaly relativně samostatný nárok na smluvní pokutu. Dále namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jestliže městský soud vyvodil uzavření smlouvy o webhostingu, a že Nejvyšší soud učinil obsoletním institut dovolání tím, že neplnil své úkoly (napravování významných pochybení, sjednocování judikatury a způsobů vedení civilního řízení). Upozorňuje, že příslušné senáty městského a Nejvyššího soudu porušují řádný proces dlouhodobě a opakovaně, přičemž žádá, aby se Ústavní soud s její ústavní stížností podrobně seznámil.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že označila několik otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, označila konkrétní rozhodnutí a popsala, proč jsou daná odchýlení dovolacím důvodem. Nejvyšší soud měl nezákonně vyvodit nepřípustnost dovolání, když nereagoval na tvrzené otázky přípustnosti dovolání. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na "tvrzené důvody přípustnosti dovolání" v části II pod písm. c) a dále podrobněji v části III pod "písm. c) - otázka procesního práva 1" a "písm. c) - otázka procesního práva 2" a také pod "písm. a) otázka hmotného práva" (týkající se výkladu projevu vůle).
7. Prvopočátek porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, opakuje, že v řízení uplatnila dva na sobě relativně nezávislé nároky, přičemž nárok na smluvní pokutu je vázán na prodlení a vznikl ještě před odstoupením od Smlouvy. Nejvyšší soud ale tyto vady ignoroval, ačkoli v dovolání akcentovala několik procesních otázek spojených s nezákonnou nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu. V dovolání upozornila, že odvolací soud po opětovném provedení dvou důkazů, které objektivně nemohly v meritu stačit "pro změnové rozhodnutí", bez poučení o zamýšlené změně právního posouzení změnil pro ni příznivé rozhodnutí obvodního soudu, a že neví, proč spor ztratila.
8. V dovolání, jak stěžovatelka dále uvádí, se chtěla zaměřit na hmotněprávní posouzení věci, bránila jí v tom však nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, a tak musela "naslepo" napadat a koncipovat otázky hmotněprávní. Nejvyšší soud i v případě těchto otázek nezákonně posoudil přípustnost dovolání, ač v něm obsáhla úplnou škálu otázek, které mohou za rozhodnutím odvolacího soudu stát. Konkrétně pak stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že dovolání neshledal přípustným u otázek, které odvolací soud řešil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, jde-li o vadnou interpretaci §213 o. s. ř., kdy nerespektováním procesních zásad zatížil řízení vadou spočívající v již zmíněném "extrémním rozporu", jakož i o vázanost a výklad projevu vůle stran smlouvy, a že nepochopil její argumentaci ohledně dosud neřešené otázky kontraktačního procesu v §1724 až 1745 občanského zákoníku, přičemž z odůvodnění se podává vnitřní rozpor v argumentaci při odmítání důvodů přípustnosti u otázky kontraktačního procesu. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud nepochopil ani její argumentaci ohledně dosud neřešené otázky interpretace §1975 občanského zákoníku. Závěr Nejvyššího soudu, že odvolací soud tyto otázky neřešil, neboť na nich není jeho rozhodnutí založeno, má být "silným" zásahem do jejích základních práv.
9. Ke skutkovým závěrům napadeného rozhodnutí městského soudu stěžovatelka uvádí, že se zavázala poskytnout do pěti dnů od podpisu Smlouvy mj. název domény a převod DNS na server vedlejší účastnice, že jí vedlejší účastnice dne 17. 4. 2014 předala aplikaci na klientské doméně "alkaza.we-revolution.eu" a že ji užívala přes 11 měsíců. Takto byla uzavřena smlouva o webhostingu. Tím se závěry městského soudu dostávají do extrémního rozporu se skutkovými zjištěními a právním posouzením obvodního soudu, kromě toho byl městským soudem argument čl. X odst. 2 a 9 Smlouvy posouzen jako irelevantní, což má být "v rozporu" s právním posouzením obvodního soudu.
10. V návaznosti stěžovatelka klade otázku, jaké důkazy, resp. jaká skutková zjištění umožnila městskému soudu věc posoudit tak, že měla být uzavřena smlouva o webhostingu a že to mělo vliv na práva a povinnosti ze Smlouvy, přičemž umožněním testovat aplikaci dne 17. 4. 2014 mělo dojít k nějakým relevantním skutečnostem pro práva a povinnosti stran. Upozorňuje na údajně extrémně vadné posouzení e-mailu vedlejší účastnice ze dne 17. 4. 2014, kdy městský soud tento důkaz neprovedl a obvodní soud z něho učinil zcela odlišná skutková zjištění. Tvrdí, že jde o jednostranný projev vůle vedlejší účastnice, který však není návrhem na uzavření jakékoliv smlouvy a který navíc popírá návrh na uzavření smlouvy o webhostingu - jde o pouhé oznámení o možnosti aplikaci testovat. Neexistuje žádný důkaz, že by užívala aplikaci pro účely, pro které si ji objednala.
11. Závěr městského soudu o uzavření smlouvy o webhostingu má proto být nezákonný a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a i kdyby byl zákonný, nemohl by stačit pro její neúspěch. V této souvislosti poukazuje na čl. I odst. 1 a 3 a čl. X odst. 2 a 9 Smlouvy, přičemž tvrdí, že uzavření smlouvy o webhostingu nestačí pro změnu okamžiku splnění Smlouvy, protože nikdy nedošlo k platnému uzavření dohody o změně Smlouvy, konkrétně jejího čl. I odst. 1, a to k dohodě o určení internetové adresy/jakékoliv IP adresy serveru, na kterém by měla být aplikace zprovozněna. Následně stěžovatelka městskému soudu vytýká, že nepochopil souvislost mezi Smlouvou a jakoukoli jinou ústně uzavřenou smlouvou (třeba i smlouvou o webhostingu), i kdyby jejímu uzavření došlo, a dovolacímu soudu pak, že nedovodil, že jde o výklad projevu vůle stran a posouzení kontraktačního procesu.
12. Dle stěžovatelky jsou skutková zjištění městského soudu vadná, resp. v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a je třeba podrobit přezkumu postup soudů při procesu zjišťování skutkového stavu, přičemž otázka respektování procesních zásad (jakožto otázka procesního práva) může být v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. prezentována. Nejvyšší soud v rozporu s tím důvody přípustnosti neshledal a nezákonně setrval na zobecňující praxi, že skutkové otázky nepodléhají dovolacímu přezkumu. Dále nepochopil, že nezákonnost u hmotněprávních dovolacích otázek stojí na výkladu projevu vůle stran Smlouvy a dalších projevů vůle stran, na otázkách zákonných podmínek a průběhu kontraktačního procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Přes svou obsáhlost je ústavní stížnost založena na polemice s názorem městského soudu, zda vedlejší účastnice splnila svou povinnost plynoucí z čl. I bodu 3 Smlouvy (konkrétně tedy zda zprovoznila SW aplikaci v rámci svého serveru na adrese "uvedené výše", kdy ovšem tato adresa ve smlouvě ujednána nebyla, a to za předpokladu, že stěžovatelka bude mít s vedlejší účastnicí uzavřenu smlouvu o webhostingu). To stěžovatelka odmítá, tvrdíc, že žádná taková smlouva uzavřena nebyla, a bylo-li tomu tak, pak je neplatná pro nedostatek formy. Těmito otázkami se ovšem městský soud zabýval a dospěl k závěru, že mezi smluvními stranami nebylo sjednáno, že by smlouva o webhostingu musela mít písemnou formu, přičemž stěžovatelčin poukaz na čl. X odst. 2 a 9 Smlouvy odmítl s tím, že se smlouvy o webhostingu netýká. Současně dospěl k závěru, že tato smlouva byla uzavřena, neboť na serveru vedlejší účastnice SW aplikaci stěžovatelka užívala (testovala). Na těchto závěrech Ústavní soud neshledal nic nesrozumitelného, takže námitce tzv. nepřezkoumatelnosti daného rozhodnutí přisvědčit nelze, a ani svévolného, resp. "extrémního" (viz níže), a případná jejich věcná nesprávnost opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, neboť ta není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
16. Předmětem polemiky jistě může být, zda daným způsobem došlo k naplnění podmínky Smlouvy stanovené v čl. I bodě 3, kdy ostatně obvodní soud byl jiného názoru než městský soud, nicméně toto je věcí úvahy obecných soudů, resp. posledně uvedeného soudu jako soudu nadřízeného, nikoli Ústavního soudu. Poukazuje-li stěžovatelka na údajně vadné hodnocení e-mailové zprávy vedlejší účastnice ze dne 17. 4. 2014, možno dodat, že z napadeného rozsudku neplyne, že by daný závěr byl vyvozen z tohoto důkazu. Městský soud vycházel ze (skutkového) zjištění, že vedlejší účastnice dne 17. 4. 2014 SW aplikaci uvedla do provozu na svém serveru a stěžovatelka ho téměř jeden rok užívala (testovala). Danou skutečnost přitom stěžovatelka ničím konkrétním nezpochybňuje.
17. Namítá-li stěžovatelka, že skutkové a následně právní závěry městského soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, Ústavní soud se s ní ztotožnit nemohl. I když městský soud konstatoval, že obvodní soud z provedených důkazů nevyvodil odpovídající skutkové a potažmo právní závěry, ve skutečnosti se neztotožnil s jeho právním posouzením věci. Mezi účastníky totiž nebylo sporné (jak již bylo zmíněno), že dne 17. 4. 2014 vedlejší účastnice spustila internetové stránky a umožnila stěžovatelce na nich užívat (testovat) SW aplikaci a že stěžovatelka tak téměř rok činila (a dále, že následně k přemístění na finální "hosting" u jiného poskytovatele nedošlo, neboť vedlejší účastnice za to požadovala další platbu, což stěžovatelka patrně neakceptovala). Tato skutková zjištění pak bylo třeba posoudit z hlediska příslušného ujednání čl. I bodu 3 Smlouvy. Ústavní soud vychází z toho, že vedlejší účastnice mohla splnit svou povinnost prostým předáním SW aplikace na instalačním mediu, namísto toho ji stěžovatelce na svém webu umožnila užívat, resp. testovat, a to stěžovatelka také po poměrně dlouhou dobu činila. Stěžovatelka daný postup (v této době) nijak nerozporovala, naopak, jak lze usuzovat z jejího následného jednání, s ním byla plně srozuměna. A vyvodil-li z daného konsenzuálního chování stran městský soud, že k uzavření smlouvy o webhostingu (pozn.: byť ten byl pouze dočasný, a to za účelem vyzkoušení SW aplikace) došlo, a tudíž že byla předmětná smluvní podmínka splněna, nelze z hlediska konkrétních okolností případu v tomto závěru spatřovat nic (zcela) nepřiměřeného, resp. "extrémního".
18. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že v čl. I bodě 1 Smlouvy nejsou uvedeny internetové adresy, na nichž bude zprovozněna SW aplikace, s tím, že by doplnění Smlouvy v tomto ohledu vyžadovalo písemnou formu (čl. X bod 2 a 9), Ústavní soud vychází z toho, že smluvní strany měly v úmyslu smlouvu uzavřít i bez uvedení konkrétní adresy, a tudíž bylo na vedlejší účastnici, na jakou adresu SW aplikaci umístí, ostatně stěžovatelka proti jejímu umístění na web vedlejší účastnice žádnou výhradu neměla, zvlášť jestliže ji na příslušné adrese po delší dobu užívala (viz výše).
19. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, z napadeného usnesení je patrno, že se tento soud jednotlivými dovolacími námitkami zabýval a dospěl k závěru, že nemohou přípustnost dovolání založit, neboť na jejich řešení nebylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno (§237 o. s. ř.), anebo šlo o námitky nepřípustné z jiného důvodu - buď nepředstavovaly zákonem předpokládaný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (námitky skutkové povahy), anebo nedošlo k naplnění podmínky podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (námitky vad řízení). Neodpovídá přitom skutečnosti, že by Nejvyšší soud nereagoval na "otázku procesního práva 1 a 2" či "otázku hmotného práva", jak stěžovatelka tvrdí v ústavní stížnosti, pouze si jimi nezabýval meritorně, a to z důvodu, že mu to zákon neumožňoval.
20. K nároku na smluvní pokutu ve výši 16 745,19 Kč Ústavní soud uvádí, že posuzovaná věc v této části má zjevně bagatelní povahu [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a principiálně se tak vymyká ústavněprávnímu přezkumu, a to tím spíše, že jde o běžný obchodní spor, v němž očividně nejsou řešeny žádné ústavněprávní otázky. S ohledem na výše uvedené závěry obecných soudů je navíc zřejmé, že by zde mohlo jít o částku ještě podstatně nižší, neboť prodlení vedlejší účastnice trvalo jen do 17. 4. 2014, a nikoliv do 25. 5. 2015, jak stěžovatelka v žalobě tvrdila.
21. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu