ECLI:CZ:US:2019:4.US.4067.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4067/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele: H. M. E. H., zastoupený JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018, č. j. 30 Cdo 1050/2018-125, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2017, č. j. 58 Co 276/2017-87, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. března 2017, č. j. 98 C 52/2016-62, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a M. Ž., jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 44 To 558/2014-1361, zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit vůči vedlejší účastnici (bývalé přítelkyni). V souvislosti s trestním řízením se následně stěžovatel žalobou o odčinění nemajetkové újmy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 5 527 763,30 Kč a omluvy. Žaloba stěžovatele byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") v celém rozsahu zamítnuta a stěžovateli bylo uloženo nahradit náklady řízení vedlejší účastnici. Městským soudem v Praze (dále jen "odvolací soud") byl uvedený rozsudek v meritu potvrzen; odvolací soud pouze změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici polovinu vzniklých nákladů řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel pociťuje újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním, v jehož průběhu byl nejprve Obvodním soudem pro Prahu 1 nepravomocně odsouzen. Trestní stíhání u něj mělo za následek psychické bolesti a ztížení společenského uplatnění, jak bylo v řízení znaleckými posudky zjištěno. Přestože v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice neuváděla orgánům činným v trestním řízení pravdu, obecné soudy nevzaly zprošťující rozsudek v potaz a žalobu stěžovatele zamítly; nesprávně posoudily otázku "vybočení" z práv a povinností svědka ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, které může znamenat mj. křivé obvinění a křivou výpověď. Stěžovatel namítá nesprávnou hierarchizaci důvodů zproštění obžaloby (§226 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "trestní řád"), v jejímž důsledku byla jeho žaloba zamítnuta a vytvořena protiústavní nerovnost před zákonem podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
Podání stěžovatele představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů a právním posouzením žaloby obecnými soudy, v němž absentuje jakákoli ústavněprávní argumentace. Stěžovatel sám správně uvádí, že zásah do osobnostních práv je třeba posuzovat v kontextu konkrétních okolností. Obecné soudy všechny jeho námitky, které nyní znovu vznáší před Ústavním soudem, náležitě vypořádaly.
Již nalézací soud objasnil, že újmu způsobenou trestním stíháním, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem, nelze paušalizovat a že existují trestné činy, u nichž potřebné míry objasněnosti nelze dosáhnout jinak než v řízení před soudem (jako právě např. trestný čin nebezpečného pronásledování podle §354 trestního zákoníku). Obecné soudy vypořádaly i odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [ke zmíněnému nálezu sp. zn. III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) - viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu]. Na případ stěžovatele nejsou aplikovatelné ani závěry citovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007, neboť o případ křivého obvinění či křivého svědectví vedlejší účastnice nešlo (viz str. 6 rozsudku nalézacího soudu i str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Nelze přisvědčit ani námitce protiústavní hierarchizace důvodů zproštění obžaloby podle §226 trestního řádu, neboť na této skutečnosti obecné soudy své právní posouzení nepostavily, zaměřily se zejména na jednání vedlejší účastnice v trestním řízení (bylo-li možno je hodnotit jako zaviněné či nikoli) a dospěly přitom k závěru, že s ohledem na její emočně labilní povahu nelze vyloučit, že situaci subjektivně vnímala tak, jak ji následně soudům popisovala; proto nelze bez dalšího usuzovat na protiprávnost jejího počínání. Obecné soudy ostatně stěžovatele správně s jeho případným nárokem na odčinění újmy způsobené trestním stíháním odkázaly na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
S úvahami obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a nemá, co by dodal. Odkazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. III. ÚS 1687/17 ze dne 23. 8. 2017, v němž se Ústavní soud věnuje požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí v případě odchýlení se od předchozí judikatury, k tomu je nutno dodat, že stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní judikaturu, od níž by se obecné soudy měly odchýlit. Odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 2482/14 ze dne 9. 4. 2015 (N 76/77 SbNU 129) je pak nepřiléhavý, neboť se týká otázky procesního nástupnictví v civilním soudním řízení v souvislosti s účelovým zneužitím procesního práva, tedy problematiky mimoběžné s případem stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu