ECLI:CZ:US:2019:4.US.4291.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4291/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Herálec, sídlem Herálec 257, zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 28 Cdo 1694/2018-347, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 19 Co 213/2017-313 a výroku I, V a VII rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. dubna 2017 č. j. 8 C 153/2015-256, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a 1. Římskokatolické farnosti Herálec, sídlem Horní náměstí 272, Humpolec, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a 3. Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená zejména v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a také základní ústavní pravidla výkonu veřejné moci zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Napadeným výrokem I rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě první vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně") směřující proti stěžovatelce, jakož i druhé vedlejší účastnice a třetího vedlejšího účastníka podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), určeno, že Česká republika je vlastníkem konkrétních nemovitostí v katastrálním území Herálec (dále jen "předmětné pozemky"), výrokem V pak bylo uloženo stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici, aby každá nahradila žalobkyni na nákladech řízení částku 13 138 Kč, a výrokem VII bylo uloženo stěžovatelce, aby zaplatila České
republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek ve výši 2 500 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") výše označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a V potvrdil, ve výroku VII jej změnil co do výše soudního poplatku (na částku 5 000 Kč), stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, a to každé v částce 4 292 Kč, a také rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a třetím vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že předmětné pozemky byly historickým majetkem jejího právního předchůdce, který mu byl odňat na základě skutečnosti vymezené v §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., čímž jí byla způsobena majetková křivda, a je tak osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a že předmětné pozemky na stěžovatelku nepřešly, neboť nebyla splněna podmínka podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), a to, že s nimi stěžovatelka v rozhodné době hospodařila.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §228 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. přípustné. Dospěl totiž mj. k závěru, že dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, byly vyřešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že jí reálně bylo odebráno vlastnické právo k pozemkům, se kterými hospodařila a které považovala za své vlastnictví téměř třicet let, a že se tak stalo kvůli závažnému porušení jejího práva na spravedlivý proces. Klíčovou má být dle stěžovatelky otázka, zda je dána aktivní legitimace žalobkyně podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jestliže od počátku tvrdila pouze nenaplnění podmínek přechodu předmětných pozemků podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a toto bez dalšího podřazovala pod porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). Přitom k přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. docházelo předtím, než nabyla účinnosti tzv. blokační ustanovení podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Dle stěžovatelky uvedené ustanovení výslovně zmiňuje pouze dvě blokační ustanovení, k jejichž porušení mají žaloby směřovat. K podání určovací žaloby je tedy legitimována pouze ta oprávněná osoba, která se domáhá určení vlastnického práva z důvodu, že věc z původního majetku církve byla převedena nebo přešla do vlastnictví obce v rozporu s uvedenými blokačními ustanoveními. Obecné soudy by pak měly vyhovět žalobě, pokud by žalobkyně prokázala, že k porušení těchto ustanovení došlo, což se však v daném případě nestalo.
6. Dle stěžovatelky §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nikdy neměl sloužit k tomu, aby "oprávněné osoby" podávaly žaloby, v nichž jde o projednání splnění podmínek přechodu daného majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce ze zákona, resp. uvedené ustanovení neposkytuje obecným soudům pro posuzování těchto podmínek zákonné zmocnění. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje jednak tím, že na danou situaci mohou dopadat jiná ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. (zde odkazuje na §11 odst. 7 a na odbornou literaturu - Brim, L.: Vybrané problémy určování vlastnictví státu k historickému majetku církví, Právní rozhledy č. 8/2017), jednak že by se měla snaha nabýt majetek, který nebyl zákonodárcem zamýšlet coby předmět vyrovnání, označit za obcházení zákona.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že tyto námitky uplatnila v dovolání, Nejvyšší soud se jimi prakticky nezabýval s tím, že jde o věc konstantně judikovanou, ovšem žádné z jím uvedených rozhodnutí neposkytuje ani stručné odůvodnění závěru, proč by aktivní legitimace měla z §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. plynout. Z toho vyvozuje, že Nejvyšší soud se danou otázkou dosud řádně nezabýval a napadeným usnesením proto zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, přičemž upozorňuje na to, že jeho nečinnost způsobuje zásahy do vlastnických práv měst a obcí, které vedou velké množství sporů a jimž je jejich majetek "odebírán". Přitom se na Nejvyšší soud obrátilo více měst a obcí, ten však danou námitku odbyl bez věcného projednání, a nyní postupuje stále více "automatizovaně", a přehlíží konkrétní okolnosti případu; odkazuje-li ve svých rozhodnutích na nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), ani v něm Ústavní soud tuto otázku neřešil. Současně stěžovatelka upozorňuje, že se již Ústavní soud s danou problematikou setkal v usnesení ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 937/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a protože stížnostní námitka nemířila na tuto otázku, tak o ní rozhodnuto nebylo, nicméně zde byl vysloven závěr, s nímž prý není judikatura Nejvyššího soudu v souladu.
8. K námitce obcházení zákona stěžovatelka uvádí, že za majetek, který byl historickým majetkem oprávněných osob, ale nebyl označen za předmět vyrovnání, získaly oprávněné osoby podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. finanční náhradu. S poukazem na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, Smlouvu o vypořádání a na již zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu pak odmítá úvahy Nejvyššího soudu týkající se finanční náhrady jako odporující realitě, přičemž tvrdí, že ve finanční náhradě je obsažena náhrada za nevydávaný majetek (který není ve vlastnictví povinných osob nebo který je vyloučen z vydávání), jakož i za nároky, které nejsou v době uzavření smlouvy známy, a že mezi majetek, který měl být/byl finančně kompenzován, patří veškerý majetek obcí, který na ně měl přejít podle zákona č. 172/1991 Sb. Právě tento majetek měl vytvořit její materiální základ coby podmínku jejich reálné existence, a při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo opakovaně deklarováno, že tento majetek nebude dotčen.
9. Závěrem stěžovatelka namítá, že úvahy obecných soudů jsou rozporné, neboť krajský soud shledal, že k dispozici s majetkem státu došlo v rozporu s blokačním ustanovením, kterážto situace však nastat nemohla, a Nejvyšší soud toto jeho hodnocení nepřejal, nicméně daný problém nevyjasnil, když příslušnou argumentaci označil jako "ustupující do pozadí". Celý postup obecných soudů je dle stěžovatelky právně vadný a nesouladný s danou právní úpravou. Na okraj pak stěžovatelka doplňuje, že může být předmětem polemiky, zda blokační ustanovení vůbec měla bránit převodům a přechodům "historického majetku", jestliže Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že jejich účelem je zachovat majetkový substrát pro budoucí majetkové vyrovnání a že pro tento účel není rozhodné, zda se tento majetek nachází ve vlastnictví státu anebo obcí. V návaznosti na to stěžovatelka cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, a tvrdí, že nebyl-li podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu přechodem majetku ohrožen smysl blokačních ustanovení, vyvstává logická otázka, zda vůbec k jejich porušení mohlo dojít převodem téhož majetku ze státu na obce či přechodem z jiného důvodu než na základě zákona č. 172/1991 Sb., načež vyvozuje, že právní názory Nejvyššího soudu jsou logicky neslučitelné, což narušuje právní jistotu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Jádro (nota bene) ústavní stížnosti spočívá v námitce, že žalobkyně postrádala aktivní legitimaci k podání žaloby na určení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť netvrdila, že k přechodu či převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními (kdy svou žalobu postavila na tom, že na ni vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec nepřešlo), přičemž je názoru, že za této situace měly obecné soudy žalobu zamítnout, a pokud tak neučinily, porušily tím její právo na soudní ochranu a potažmo i její vlastnické právo.
14. Ovšem na tom, že podle uvedeného ustanovení se lze (s eventuálním úspěchem) domáhat určení vlastnického práva státu i na základě tvrzení, že k přechodu vlastnického práva ze státu na obec (vůbec) nedošlo, je (byť do určité míry implicitně) postavena rozsáhlá a jednotná judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Uvádí-li stěžovatelka, že se k jí předestřené otázce Nejvyšší soud výslovně nevyjádřil, a neřešil ji ani v odkazovaných rozhodnutích, pak možno poukázat na usnesení ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3412/18, vydané v obdobné věci, v němž Ústavní soud odmítl, že by pozitivní závěr obecných soudů ohledně aktivní věcné legitimace církevního subjektu byl jakkoliv svévolný či nelogický, když konstatoval, že je-li "účelem §18 odst. 1 zákona [č. 428/2012 Sb.] umožnit oprávněné osobě podat žalobu o určení vlastnického práva státu v situaci, kdy v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě došlo k převodu či přechodu majetku státu do vlastnictví jiných osob, tím spíše je pak na místě, aby se oprávněná osoba domáhala určení vlastnického práva tam, kde v době účinnosti zákona o půdě došlo "pouze" k zapsání neexistujícího vlastnictví obce do katastru nemovitostí". V této souvislosti přitakal obecným soudům, vyšly-li při výkladu daného ustanovení z principu, resp. interpretačního pravidla in favorem restitutionis, jež navíc výslovně zákonodárce zakotvil v §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Čtvrtý senát Ústavního soudu se s tímto názorem I. senátu ztotožňuje.
15. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud její argumentací podrobněji nezabýval, Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení shledal odkaz Nejvyššího soudu na rozsudek ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4210/2017 (na který odkazuje i v napadeném usnesení Nejvyšší soud) z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání dostatečným, a ani zde IV. senát neshledal důvod, proč by se měl od názoru I. senátu odchylovat, nehledě na to, že i kdyby stěžovatelce přisvědčil, s ohledem na výše uvedené je zcela zřejmé, že by to k jinému výsledku posuzovaného soudního řízení vést nemohlo.
16. Obdobně nezbylo IV. senátu odmítnout stěžovatelčinu argumentaci, že došlo ke "dvojímu odškodnění" v dané věci (tj. finanční náhradou a současně vydáním věci) a že je tak obcházen účel daného restitučního zákona. Finanční náhrada měla představovat kromě jiného náhradu za majetek, jehož vydání možné nebylo, její povaha však měla paušální povahu (§15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy zákonodárce nemohl přesně předvídat, v jakém rozsahu bude majetek nakonec vydán, přičemž nelze z ničeho vyvodit, že by se tato náhrada týkala právě majetku, který ze státu na obec měl přejít, avšak pro nesplnění podmínek stanovených v zákoně č. 172/1991 Sb. nepřešel (a že by tak mělo být legalizováno domnělé vlastnické právo obcí k takovému majetku).
17. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud své rozhodnutí postavil na premise porušení blokačního ustanovení (§29 zákona o půdě), toto tvrzení neodpovídá zcela skutečnosti, neboť uvedený soud se primárně ztotožnil s názorem okresního soudu, že nebyly splněny podmínky přechodu vlastnického práva podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a pouze dodal (ve stručnosti řečeno), že se stěžovatelka nemohla stát vlastníkem ani zápisem do katastru nemovitostí, neboť by takový úkon byl v rozporu s §29 zákona o půdě. Nejvyšší soud přitom přiléhavě vysvětlil, proč jde o argument pouze podpůrný, k čemuž Ústavní soud může jen dodat, že případná nepřesnost v úvaze krajského soudu by zjevně nemohla mít žádný vliv na posouzení otázky důvodnosti podané žaloby. Posledně uvedené platí i pro další stěžovatelčinu námitku logické rozpornosti úvah Ústavního či Nejvyššího soudu, údajně zakládajících porušení principu právní jistoty.
18. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu