ECLI:CZ:US:2019:4.US.55.19.1
sp. zn. IV. ÚS 55/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Mastacana, zastoupeného Mgr. Jakubem Jančovičem, advokátem, sídlem Čechova 2, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 33 Cdo 2505/2018-316 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2017 č. j. 57 Co 167/2017-274, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2017 č. j. 57 Co 167/2017-279 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2018 č. j. 57 Co 167/2017-282, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a za účasti obchodní korporace Hotel Apollo, s. r. o., sídlem Křižná 184/36, Valašské Meziříčí, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených usnesení a dalších dokumentů předložených stěžovatelem zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Právní předchůdce stěžovatele a vedlejší účastnice uzavřeli dne 1. 6. 2001 smlouvu o půjčce. Smlouvou o postoupení části pohledávky ze dne 20. 10. 2014 postoupil právní předchůdce stěžovatele na stěžovatele část pohledávky ve výši 4 300 000 Kč spolu s příslušenstvím spočívajícím zejména v úroku a v úroku z prodlení, existujícím i budoucím a s veškerými právy s ní spojenými. Vedlejší účastnice byla informována o postoupení části pohledávky vyrozuměním ze dne 20. 10. 2014.
4. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 123 C 34/2014-163 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 4 300 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi právním předchůdcem stěžovatele a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o půjčce a poté došlo k řádnému postoupení pohledávky. Jelikož vedlejší účastnice neplnila řádně a včas, dostala se s plněním do prodlení podle §519 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel má proto podle okresního soudu nárok na vrácení dlužné částky i na příslušenství pohledávky, jakož i úroky z prodlení ve znění příslušných prováděcích předpisů. Rozsudek okresního soudu není ústavní stížnostní napaden.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 4 300 000 Kč a úrok z prodlení, zamítl. Dále stanovil stěžovateli povinnost zaplatit náklady řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že považuje odvolání vedlejší účastnice za důvodné a má na věc jiný právní názor než okresní soud. Podle krajského soudu jednatelka vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o půjčce již v okamžiku, kdy byla vedlejší účastnice zrušena podle §68 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Protože uzavření smlouvy o půjčce není úkonem směřujícím k likvidaci společnosti, jednalo se podle krajského soudu o překročení zákonného omezení působnosti statutárního orgánu, které má za následek neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku. Proto se jedná o neplatné právní jednání. Krajský soud dále uvedl, že absolutní neplatnost jednání nemůže být odvrácena poukazem na dobrou víru jednajícího. K návrhu stěžovatele krajský soud také konstatoval, že uplynula objektivní promlčecí lhůta, a proto mu nelze přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel nesprávně interpretuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 22 Cdo 1411/2008. Podle Nejvyššího soudu absolutní neplatnost nastupuje ze zákona a její existence se neodvíjí od jednání subjektu právního vztahu. Rovněž postup krajského soudu nepovažuje za extrémně formalistický, a podle jeho názoru respektuje judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ani argument stěžovatele, že se vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení příčí dobrým mravům, nezakládá přípustnost dovolání. Krajský soud podle jeho názoru vzal v úvahu všechna relevantní hlediska a jeho závěr o námitce promlčení je adekvátní.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že v jeho případě došlo k porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále namítá zásah do práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho případě byla porušena pravidla stanovená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy.
8. Stěžovatel tvrdí, že právní posouzení podaná Nejvyšším soudem a krajským soudem jsou nesprávná, protiústavní a tedy nezákonná, položená právní otázka, tj. zdali lze straně sporu odepřít právo uplatnit námitku absolutní neplatnosti, byla obecnými soudy posouzena zcela nesprávně, ryze formalistický a v rozporu se základní ideou spravedlnosti. Dále je přesvědčen, že špatně byla posouzena i právní otázka, zdali je či není nárok stěžovatele promlčen.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy postupovaly protiústavně, když shledaly, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná, resp. že není možné nepřihlédnout k námitce absolutní neplatnosti, či vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jednotlivá ustanovení smlouvy je nezbytné vykládat v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s vůlí účastníků smluvního vztahu. Postup obecných soudů proto považuje za příklad přepjatého formalismu, neboť tvrdí, že jeho právní předchůdce jednal v dobré víře, zatímco vedlejší účastnice těží ze svého nepoctivého jednání.
10. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud i krajský soud dospěly k nesprávnému závěru, že absolutní neplatnost nastává ze zákona a nemůže být odvrácena, neboť takový závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud se jeho námitkami vůbec nezabýval. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dále věnuje námitce promlčení a tvrdí, že její uplatnění vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy. Na závěr stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněna, obecné soudy postupovaly zcela excesivně a nerespektovaly zákonná výkladová pravidla a při tomto svém výkladu se odchýlily od konstantní judikatury Ústavního soudu. Krajský soud se také podle názoru stěžovatele nevypořádal s jeho námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva a hodnocením výkladu podústavního práva. Stěžovatel svou ústavní stížností směřuje mimo pravomoc, kterou Ústava České republiky Ústavnímu soudu svěřila, a staví ho do role obecných soudů.
14. Předložená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a vady vytýkané stěžovatelem v nich nelze zjistit. Krajský soud dostatečně vyložil z jakých důvodů a jak aplikoval ustanovení o absolutní neplatnosti, jakož i jak přistoupil k řešení kolize dobrých mravů a námitky promlčení. V tomto směru krajský soud realizoval svou rozhodovací pravomoc a Ústavní soud naopak nemá pravomoc jeho rozhodnutí a uvážení nahrazovat svým vlastním. Jak z rozsudku krajského soudu, tak z usnesení Nejvyššího soudu není patrné, že by se jednalo o přepjatý formalismus, excesivní postup či o rozhodnutí, která nejsou dostatečně odůvodněna. To platí i pro namítaný rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je podle jeho názoru postup krajského soudu s touto praxí souladný.
15. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí také není patrné, že by se obecné soudy nedostatečně věnovaly námitkám stěžovatele. Rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a je z nich patrné, jakými úvahami soudy dospěly ke svým závěrům. Ústavní soud v takových případech nemůže svou kasační pravomoc realizovat, neboť by jí nepřípustně zasahoval do pravomoci obecných soudů.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu