ECLI:CZ:US:2019:4.US.754.19.1
sp. zn. IV. ÚS 754/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace VONET CR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Na Slatince 3279/3, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 417/2017-91 ze dne 10. prosince 2018 a Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 5/2016-74 ze dne 30. listopadu 2017 a rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství č. j. 39773/15/5100-41453-711484 ze dne 20. listopadu 2015 a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 7, č. j. 1716730/15/2007-00540-108308, ze dne 1. dubna 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Potamos CZ s. r. o. se sídlem v Praze 7, Bubenská 943/8a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V rámci daňové exekuce vedené proti právní předchůdkyni vedlejší účastnice byl dne 7. 10. 2014 Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, územním pracovištěm pro Prahu 7 (dále jen "správce daně"), vydán exekuční příkaz k prodeji movitých věcí. Po zabavení movitých věcí se stal rozhodnutím správce daně ze dne 27. 11. 2014 exekuční titul (zajišťovací příkaz ze dne 6. 10. 2014) neúčinným a exekuce byla zastavena. Téhož dne byl správcem daně vydán nový zajišťovací příkaz, kterým byla právní předchůdkyni vedlejší účastnice uložena stejná povinnost jako původním (a již neúčinným) zajišťovacím příkazem (složení jistoty ve výši 164 364 473 Kč). Dne 3. 12. 2014 vydal správce daně nový exekuční příkaz k prodeji týchž movitých věcí jako v původním příkazu ze dne 7. 10. 2014.
2. Návrhu stěžovatelky na vyloučení majetku z daňové exekuce nebylo rozhodnutím správce daně č. j. 1716730/15/2007-00540-108308 ze dne 1. 4. 2015 vyhověno co do zabavené hotovosti a zboží; ohledně zabavené manipulační techniky správce daně rozhodl, že o ní bude vydáno samostatné rozhodnutí.
3. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "OFŘ") č. j. 39773/15/5100-41453-711484 ze dne 20. 11. 2015.
4. Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí OFŘ byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 11 Af 5/2016-74 ze dne 30. listopadu 2017.
5. Stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 417/2017-91 ze dne 10. 12. 2018.
6. V záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a městského soudu a rozhodnutí OFŘ i správce daně stěžovatelka napadá ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení pro porušení jejích ústavně zaručených práv vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, práva na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále pro porušení principů právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
7. Porušení uvedených ústavně zaručených práv se měly správní soudy a orgány finanční správy dopustit zejména tím, že formalistickým postupem nepřisvědčily precizní argumentaci stěžovatelky, která se domnívá, že předloženými důkazy prokázala vlastnické právo k věcem zabaveným při výkonu exekuce vůči právní předchůdkyni vedlejší účastnice, přičemž správní soudy se s velkou částí jejích námitek nevypořádaly. Předmětná (druhá) exekuce byla podle stěžovatelky neústavní - správce daně postupoval v rozporu s tzv. překážkou litispendence, neboť rozhodnutí o zastavení původní exekuce nabylo právní moci až 1. 12. 2014; nadto byly zabavené věci vedlejší účastnici vráceny a na základě nového exekučního příkazu opět zabaveny. Správní soudy porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva také tím, že nepřerušily řízení a nevyčkaly na rozhodnutí městského soudu v řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí OFŘ o odvolání proti druhému zajišťovacímu příkazu ze dne 27. 11. 2014. Dále městský soud neodůvodnil, proč neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy a nepřipustil doplnění žaloby při ústním jednání, stejně tak porušil Nejvyšší správní soud stěžovatelčino právo na tzv. spravedlivý proces, aproboval-li postup městského soudu. Neústavnost napadených rozhodnutí podle stěžovatelky dokládá i následné zrušení druhého zajišťovacího příkazu rozsudkem městského soudu č. j. 8 Af 12/2015-55 ze dne 27. 3. 2019.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
9. Opakující se argumentace obsažená v rozsáhlé ústavní stížnosti je založena na polemice s hodnocením důkazů správními soudy a orgány finanční správy a navazujícími právními závěry, a již jen proto postrádá ústavně právní rozměr. Poukazy na účelovost tvrzení správních soudů a vybraná ustanovení ústavního pořádku doprovázené obecnými citacemi z odborné literatury nemohou kompenzovat absenci bližší ústavněprávní argumentace a založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. Předně správní soudy srozumitelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodnily, proč nemohou stěžovatelkou předložené účetní doklady prokázat jí tvrzené vlastnické právo k zabaveným věcem podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Dále městský soud jasně vysvětlil, že doplnění žaloby nepřipustil z důvodu marného uplynutí lhůty k jejímu rozšíření podle §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stejně tak byly ústavně konformním způsobem vypořádány i námitky stěžovatelky týkající se tzv. překážky litispendence, návrhu na přerušení řízení a neprovedení navržených důkazů.
11. Ústavní soud se nezabývá potenciálním porušením "běžné" zákonnosti, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva či svobody; nepřísluší mu se k napadeným rozhodnutím blíže vyjadřovat a pro stručnost odkazuje na podrobná a srozumitelná odůvodnění napadených rozhodnutí. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že i kdyby byly po zrušení prvního exekučního titulu peněžní prostředky vráceny, a poté znovu zabaveny na základě nového exekučního příkazu, nemění to nic na ústavně konformním odůvodnění závěrů o tom, že stěžovatelka své vlastnické právo k zabaveným věcem neprokázala.
12. Na posouzení věci nemá vliv následné zrušení zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014 rozsudkem městského soudu č. j. 8 Af 12/2015-55 ze dne 27. 3. 2019. Podstatné je, že napadená rozhodnutí o návrhu na vyloučení majetku z exekuce byla vydána na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Z tohoto důvodu je irelevantní skutečnost, že byl exekuční titul následně zrušen; předmětná exekuce a napadená rozhodnutí byly navázány na v té době existující a vykonatelný exekuční titul (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/19 ze dne 23. 4. 2019; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i orgány finanční správy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svou argumentací, jejíž značnou část vznesla již v řízení před správními soudy, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci soustavy správních soudů.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu