ECLI:CZ:US:2019:4.US.889.19.2
sp. zn. IV. ÚS 889/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaroslava Fenyka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ACER WOODWAY s. r. o., sídlem Karáskovo náměstí 2146/21, Brno, zastoupené JUDr. Milošem Tomsem, advokátem, sídlem Celetná 598/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018 č. j. 23 Cdo 4290/2018-304 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2018 č. j. 47 Co 73/2017-282, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti hřiště.cz, s. r. o., sídlem Příkop 838/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 221 C 81/2015-188 Městský soud v Brně uložil vedlejší účastnici (jako žalované), aby uhradila stěžovatelce (jako žalobkyni) částku 682 620 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), co do úroku z prodlení přesahujícího úrok uvedený ve výroku I žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil, aby nahradila stěžovatelce náklady řízení (výrok III).
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně, jakož i náklady řízení odvolacího. Vyšel z toho, že účastnice řízení uzavřely smlouvu o dílo podle §536 a násl. obchodního zákoníku, přičemž stěžovatelce (jako zhotovitelce) nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, neboť nebyla splněna dohodnutá podmínka v podobě předávacích protokolů podepsaných vedlejší účastnicí, a uzavřel, že existence protokolu o předání a převzetí díla byla hmotněprávní podmínkou splnění povinnosti provést dílo ve smyslu §544 odst. 1 obchodního zákoníku.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a uložil jí nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považoval-li odvolací soud za stěžejní ustanovení §544 odst. 1 obchodního zákoníku, "učinil tak v rozporu se skutkovým stavem i aplikovanou právní úpravou", a toto pochybení zopakoval i Nejvyšší soud. Odvolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že neprovedl žádné doplňující důkazy ani se nezabýval jejím námitkami, že smlouva o kooperaci nemůže být smlouvou o dílo, neboť neobsahuje esenciální náležitosti takové smlouvy, protože na ní chybí podpis druhého jednatele vedlejší účastnice, bez něhož nemohlo jít o platný úkon, chybí dohoda o ceně a odkazuje se v ní na "Obchodní podmínky", které však v písemné podobě nikdy neexistovaly. Jak zjistil soud prvního stupně, smlouva o kooperaci byla ve skutečnosti rámcovým ujednáním, na jehož základě byly podmínky plnění objednávek vedlejší účastnice dodatečně ústně upřesňovány, přičemž uzavírání takových dodatků smlouva nevylučovala. Vyvodil-li odvolací soud, že vystavení a podepsání předávacích protokolů je konstitutivní podmínkou pro předání díla, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 23 Cdo 996/2018) a věc právně posoudil zcela vadně.
6. Dále stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně provedl podrobné hodnocení všech relevantních důkazů, odvolací soud však tento postup, resp. ucelený řetěz důkazů a jejich vzájemnou provázanost nevzal v potaz, přičemž se s hodnocením provedených důkazů vypořádal obecným konstatováním, že dospěl k odlišnému právnímu názoru, který však byl založen na nepřiléhavé aplikaci §544 odst. 1 obchodního zákoníku. Současně namítá, že tento soud přisvědčil čistě účelovým a nepravdivým tvrzením vedlejší účastnice, že zjištěný skutkový stav zcela ignoroval a svůj "měnící" rozsudek opřel o formalistické opakování požadavku vystavování a podepisování předávacích protokolů, na němž vedlejší účastnice při plnění jednotlivých objednávek v rozhodném období prokazatelně netrvala.
7. Dle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna, resp. nejsou přezkoumatelná, neboť z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a proto jsou tyto závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a Nejvyšší soud se nevypořádal s její námitkou, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž nevěnoval pozornost vadně formulovaným a nesprávně podřazeným závěrům odvolacího soudu a "formalisticky" se soustředil na uvedení důvodu, pro který je nutno dovolání zamítnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak odvolací soud posoudil otázku vzniku práva stěžovatelky na zaplacení ceny díla. Uvedený soud v souvislosti s námitkou vedlejší účastnice, že dosud nenastala splatnost díla, vyšel z toho, že mezi účastnicemi byla dne 15. 3. 2010 uzavřena smlouva o kooperaci (vypovězená stěžovatelkou ke dni 1. 5. 2017), dle jejíhož článku V bodu 2 byla splatnost faktury vázána na podpis předávacího protokolu vedlejší účastnicí, a s poukazem na §548 odst. 1 obchodního zákoníku vyvodil, že nedošlo-li k protokolárnímu předání a převzetí díla, resp. neexistuje-li o tom protokol podepsaný vedlejší účastnicí, pak daná smluvní podmínka nebyla splněna a stěžovatelce právo na zaplacení ceny díla (zatím) nevzniklo. Stěžovatelka má za to, že tento právní názor je nesprávný a odvolává se přitom na judikaturu Nejvyššího soudu.
11. Odvolací soud i dovolací soud však poukázaly na konkrétní rozhodnutí, v nich Nejvyšší soud ve skutkově a právně obdobných věcech dospěl ke stejnému právnímu závěru. Nejvyšší soud současně stěžovatelce vysvětlil, z jakého důvodu jí uváděný judikát (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1505/2013) použít nelze (tedy že v dané věci si smluvní strany nedohodly, že je dílo předáno podepsáním předávacího protokolu a že až poté má zhotovitel právo na úhradu sjednané ceny). A jestliže se stěžovatelka dovolává v ústavní stížnosti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 996/2018, ani tento odkaz případný není, a to ze stejného důvodu. Stěžovatelka také upozorňuje, že odvolací soud vadně aplikoval §544 odst. 1 obchodního zákoníku, dle všeho však jde pouze o písařskou chybu a dané pochybení očividně není s to ústavnost výše uvedených závěrů (a potažmo napadených soudních rozhodnutí) zpochybnit.
12. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je dále patrno, že stěžovatelka v odvolacím řízení dostala prostor prokázat své tvrzení ohledně ukončení spolupráce v intencích smlouvy o kooperaci, což však neučinila, naopak zde bylo prokázáno, že o ukončení této smlouvy účastnice pouze jednaly a došlo k němu až ke dni 1. 5. 2017. Z napadeného rozsudku ani ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka vznesla v odvolacím řízení námitku neplatnosti (smlouvy o kooperaci), především pak je z výše uvedeného patrno, že obě účastnice tuto smlouvu považovaly za platnou, navíc si stěžovatelka do značné míry odporuje, když se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že daná smlouva byla obecným rámcovým ujednáním, na jehož základě "byly podmínky plnění objednávek [vedlejší účastnice] dodatečně upřesňovány", a zároveň jí upírá jakékoliv právní účinky. Vyvodil-li pak odvolací soud (ve své podstatě), že práva a povinnosti z této (rámcové) smlouvy dopadaly na smluvní vztahy plynoucí z jednotlivých smluv o dílo, nelze daný závěr označit za jakkoli "extrémní", jež by odůvodňoval zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti uvedeného soudu. Dlužno podotknout, že výše předestřená právní otázka je obecnými soudy řešena konstantně, takže stěžovatelka mohla zvolit adekvátní procesní postup při ochraně svých práv (viz i bod 24 rozsudku odvolacího soudu).
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudů také nedostatečné zdůvodnění jejich rozhodnutí. Tato námitka tzv. nepřezkoumatelnosti však zjevně důvodná není, když navíc s ohledem na její obsah je zřejmé, že stěžovatelka se tímto způsobem snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud za právně relevantní označil její tvrzení, že v jiných případech k protokolárnímu převzetí díla nedošlo, případně aby věc po právní stránce znovu posoudil, neboť tak obecné soudy v napadených rozhodnutích neučinily správně, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Takováto role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší (viz výše).
14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Jan Filip v. r.
předseda senátu