ECLI:CZ:US:2020:1.US.1000.20.1
sp. zn. I. ÚS 1000/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. K., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 536/2019 ze dne 21. 1. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 2 T 78/2016- 1368 ze dne 12. 9. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 78/2016 jako nedůvodný. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že řízení před soudem prvního stupně bylo chaotické, soud neprovedl jím navržené důkazy. K tomu došlo zčásti až v řízení před stížnostním soudem, avšak městský soud dle jeho názoru správně nevyhodnotil, že ve světle nově doplněného dokazování byly argumenty, na jejichž základě byl původně uznán vinným, značně otřeseny. Stěžovatel též namítl, že předseda senátu stížnostního soudu byl vůči němu zaujatý. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní deficit v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Otázku podjatosti předsedy senátu stížnostního soudu již stěžovatel namítl v řízení o své předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 483/20. Ta směřovala mimo jiné proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 47/2019 ze dne 18. 12. 2019, jímž bylo o předmětné námitce podjatosti pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel však vzal tuto ústavní stížnost zpět a Ústavní soud svým usnesením ze dne 21. 4. 2020 řízení o ní zastavil. Rozhodnutí vrchního soudu o nedůvodnosti stěžovatelovy námitky tak zůstalo nedotčeno a v nynějším řízení již není prostor pro jeho zpochybnění.
Ústavní soud nezjistil žádné pochybení ani v rozhodnutí obvodního soudu, který srozumitelně a logicky vyložil, proč v případě důkazních návrhů s výjimkou návrhu na výslech syna stěžovatele nejde o důkazy nové, neboť byly v původním řízení provedeny, a to při dodržení všech procesních pravidel. Konečně městský soud ke stížnosti stěžovatele vyhověl návrhu na výslech jeho syna a vyžádal si též některé další listinné důkazy, jež ve veřejném zasedání provedl. Nicméně dospěl k závěru, že z nich nevyplynuly žádné okolnosti, které by samy o sobě či ve spojení s už dříve známými důkazy byly způsobilé dosíci jiného rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody. Tento svůj závěr přitom přesvědčivě odůvodnil (viz body 8 - 11 napadeného usnesení stížnostního soudu). Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů soudy se nese v rovině prosté polemiky bez významnějšího přesahu do práva na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel tvrdí. V té souvislosti se sluší podotknout, že revize skutkových závěrů, vyjma případů závažných vad dokazování či zjevně nepřiměřeného hodnocení důkazů, se v řízení o ústavní stížnosti již nelze domáhat, neboť jen (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny) a jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci pro naléhavost Ústavní soud vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu