ECLI:CZ:US:2020:1.US.108.20.1
sp. zn. I. ÚS 108/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti S. A., zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem Kováků 554/24, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 220/2017-334 ze dne 3. října 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zvýšení výživného.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 0 P 321/2002-134 ze dne 28. 2. 2017 ve spojení s opravným usnesením č. j. 0 P 321/2002-137 ze dne 3. 4. 2017 bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro nezletilou dceru stěžovatele tak, že stěžovatel je povinen platit od 3. 3. 2011 do 31. 8. 2013 částku 2 500,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 14. 11. 2016 částku 4 000,- Kč měsíčně a od 15. 11. 2016 do budoucna částku 3 500,- Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za dobu od 3. 3. 2011 do 28. 2. 2017 ve výši 72 133,- Kč je stěžovatel povinen uhradit ve lhůtě do 6 měsíců od doručení rozsudku. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s opravným usnesením č. j. 14 Co 220/2017-346 ze dne 26. 11. 2019 bylo k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že stěžovatel je povinen hradit od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2013 částku 3 700,- Kč měsíčně, od 1. l. 2014 do 31. 10. 2016 částku 4 200,- Kč měsíčně, od 1. 11. 2016 do 31. 3. 2017 částku 3 500,- Kč měsíčně, od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017 částku 2 600,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2018 částku 3 100,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2019 do budoucna částku 2 400,- Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 11. 2011 do 30. 9. 2019 ve výši 132 038 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve dvou splátkách, a to částku 70 000,- Kč ve lhůtě tří měsíců od doručení rozsudku a částku 62 038,- Kč ve lhůtě šesti měsíců od doručení rozsudku.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že rozsudek je nepředvídatelný, neboť odvolací soud prvoinstanční rozsudek změnil z větší části v jeho neprospěch, aniž by takový postup v řízení nějak naznačil. Namítá, že Krajský soud v Brně nejenže neopatřil a neprovedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, ale svým postupem navíc ve stěžovateli vyvolal legitimní očekávání, že tyto důkazy opatří, pročež je neopatřil sám stěžovatel. Dále namítá, že soud přihlédl k vyšším výdělkům stěžovatele oproti zaměstnancům na stejné pozici v České republice, aniž by však přihlédl i k jeho podstatně vyšším životním nákladům. Soud neposuzoval životní úroveň stěžovatele a matky, nedostatečně zhodnotil vyživovací povinnost vůči jeho dalším dvěma dětem a nezkoumal, zda je stěžovatel schopen výživné pro všechny děti platit. Stěžovatel dále považuje za nesrozumitelné odůvodnění opravného usnesení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, odvolací soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, proč je neshledal důvodnými. Z odůvodnění rozhodnutí (na rozdíl od tvrzení stěžovatele) vyplývá, že soud se zabýval výdělečnými poměry účastníků řízení i manžela matky. Při stanovení výživného byly podrobně posuzovány a zohledněny odlišné výdělky dosahované stěžovatelem v jednotlivých obdobích, za něž je výživné požadováno. Při stanovení výživného bylo přihlédnuto i k vyživovací povinnosti stěžovatele k jeho dvěma nově narozeným dětem (stejně jako k vyživovací povinnosti matky k dalším dvěma dětem). Odvolací soud nedospěl k závěru, zastávanému stěžovatelem, že jeho životní úroveň je velmi nízká a finanční poměry neutěšené. Krajský soud výslovně konstatoval, že výživné je stanoveno nižšími částkami, než by s ohledem na výdělky otce odpovídalo procentním sazbám stanoveným v doporučujících tabulkách Ministerstva spravedlnosti, avšak přihlédl právě k tomu, že otec trvale žije a pracuje ve Velké Británii, kde má podstatně vyšší životní náklady než v České republice. Ústavní soud má za to, že soud při stanovení výživného postupoval tak, aby výživné alespoň přispívalo k pokrytí narůstajících potřeb 16 leté dcery a současně byla zachována shodná životní úroveň dětí a rodičů.
Námitku stěžovatele, že soud neprovedl některé důkazy, ačkoliv stěžovatel předpokládal, že tak učiní, nelze v projednávané věci považovat za ústavně relevantní. Jakkoliv je řízení o snížení výživného řízením ovládaným zásadou vyšetřovací, je zcela na soudu, aby posoudil, zda a jaké důkazy, a to i nad rámec důkazů navrhovaných účastníky, je třeba provést pro relevantní posouzení věci. V projednávané věci přitom krajský soud svá skutková zjištění dostatečně rozvedl a stejně tak dostatečně odůvodnil své závěry ke kterým na jejich základě a v kontextu všech zjištěných okolností dospěl. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do námitky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro něj bylo překvapivé, neboť v tzv. nesporném řízení o výši výživného není vyloučena změna rozhodnutí v neprospěch odvolatele (srov. §28 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Pokud se stěžovatel domáhal přehodnocení výživného stanoveného soudem prvního stupně, musel předvídat, že rozhodnutí odvolacího soudu se může i s ohledem na doplnění dokazování lišit, jak v jeho prospěch, tak i neprospěch (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 327/11).
Rovněž ve vyhotovení opravného usnesení krajského soudu Ústavní soud neshledal pochybení, jež by dosahovalo intenzity porušení ústavnosti. Ve výroku opravného usnesení je jednoznačně upravena původní i opravované částka, která koresponduje textu odůvodnění rozhodnutí. V odůvodnění opravného rozhodnutí je nastíněno, z jakého důvodu došlo k "technické chybě". Hypotetické úvahy stěžovatele, že soud počítal i s jinou pracovní verzí rozhodnutí a neuvedl, proč posléze rozhodl v neprospěch stěžovatele, jsou s ohledem na odůvodnění rozhodnutí ve věci zcela bezpředmětné.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Jak Ústavní soud předeslal, neposuzuje zákonnost či správnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkol tak nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přepočítával a vyhodnocoval adekvátnost výše výživného.
Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům, kdy soudy respektovaly potřeby nezletilé a povinnost obou rodičů se na jejich hrazení podílet, přičemž zohlednily i reálné možnosti otce platit výživné, není z ústavního hlediska co vytknout. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu