ECLI:CZ:US:2020:1.US.1129.20.1
sp. zn. I. ÚS 1129/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Bilejové, zastoupené JUDr. Michaelou Lukovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3791/2019-474 ze dne 5. 2. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 367/2018-402 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 186/2013-328 ze dne 16. 3. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a dále a) hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Panská 6, b) městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatelky o zaplacení cca 2,8 milionů Kč s příslušenstvím proti každé z vedlejších účastníků, kterého se stěžovatelka domáhala jako vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků v katastrálním území Podolí, jejichž je spoluvlastnicí, jako veřejného prostranství, v rozhodném období.
2. Nadepsaným rozsudkem rozhodl nalézací soud tak, že proti vedlejšímu účastníkovi a) žalobu zamítl jako nedůvodnou pro nedostatek pasivní legitimace (výrok I), vedlejšího účastníka b) zavázal zaplatit stěžovatelce 25 563,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), ve zbytku žalobu proti ní také zamítl (výrok III); dalšími výroky bylo stěžovatelce uloženo nahradit náklady řízení vedlejších účastníků. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu v meritu potvrdil, pouze upravil výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy podle stěžovatelky správně zjistily, že její pozemky jsou vedlejšími účastníky bez právního důvodu užívány, ti by proto měly stěžovatelce vydat bezdůvodné obohacení. Extrémně rozporně s učiněnými zjištěními však obecné soudy vyhodnotily výši majetkového prospěchu, který vedlejším účastníkům užíváním pozemků stěžovatelky vznikl. Stěžovatelka rozporuje závěry znaleckého posudku, z něhož obecné soudy vyšly, a namítá opomenutí jí navržených důkazů. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení znalec ani soudy podle stěžovatelky nezohlednili zvláštní povahu pozemků (přírodní rezervace, památkově chráněné území), která nepochybně zvyšuje jejich hodnotu, ani tržní ceny obdobných pozemků v příslušném období. Stěžovatelka je vzhledem ke zvláštnímu způsobu ochrany pozemků proti své vůli omezena ve výkonu svého vlastnického práva a toto omezení jí není dostatečně kompenzováno (čl. 11 odst. 4 Listiny). Obecným soudům je vytýkán extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, jehož důsledkem je i vadné právní posouzení věci.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
6. Nalézací soud učinil své skutkového závěry na základě rozsáhlého dokazování (viz s. 5-11 napadeného rozsudku). Tvrzení stěžovatelky, podle kterého měly obecné soudy při zjišťování stavu a hodnoty pozemků nepřiměřeně vyjít pouze z jediného znaleckého posudku a nezohlednit povahu pozemků, nemá v rozsudku nalézacího soudu oporu (srov. body 45 a 53 rozsudku nalézacího soudu). Soudní znalec byl soudem řádně vyslechnut, stěžovatelka tak měla příležitost jej konfrontovat (v tomto ohledu ostatně žádné nedostatky neuvádí). Závěry znalce soud hodnotil jako správné, logicky a dostatečně odůvodněné. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s uvedeným hodnocením porušení základních práv stěžovatelky nezakládá. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení - učiněnému pouze v obecné rovině - o nevypořádání jejích důkazních návrhů (viz bod 30 rozsudku nalézacího soudu).
7. Správnost rozsudku nalézacího soudu potvrdil odvolací soud, který prakticky již vypořádal námitky stěžovatelky (viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu), opakovaně nyní předkládané Ústavnímu soudu. Také dovolací soud se námitkám stěžovatelky věnoval (v nadstandardním rozsahu), ač její dovolání shledal nepřípustným. Žádnému z obecných soudů není z pohledu Ústavního soudu co vytknout; článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.