ECLI:CZ:US:2020:1.US.1180.20.1
sp. zn. I. ÚS 1180/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SONUM Czech s.r.o., Kludských 2752/28, Praha 9 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, č. j. 32 Cdo 4037/2019-555 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 51 Co 308/2018-515, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelky, která vystupovala v pozici žalobce tak, že v řízení bude nadále místo ní pokračováno se společností vo106 s.r.o. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že smlouvou ze dne 22. 5. 2018 došlo k postoupení pohledávek, ve kterých je zahrnuta i pohledávka za žalovanými (vedlejšími účastníky).
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na vstup společnosti vo106 s.r.o. na místo stěžovatelky se zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že stěžovatelka má jediného společníka a jednatele Pavla Krále. Ten byl také zakládajícím společníkem společnosti vo106 s.r.o., přičemž obě společnosti sídlí na stejné adrese. Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2018 došlo k odvolání jednatele Pavla Krále a jmenování nového jednatele Tomáše Bartáka. Jediným společníkem zůstal Pavel Král. Podle městského soudu tak došlo k postoupení pohledávky na společnost, která má stejného společníka, sídlo, došlo jen ke změně v osobě jednatele a ke změně základního kapitálu, který činí 20.000 Kč. Pokud jde o osobu Tomáše Bartáka, je adresa jeho trvalého pobytu na Obecním úřadu V. Tomáš Barták je jediným společníkem a jednatelem společnosti EXEtools s.r.o. a jeho obchodní podíl je postižen exekučním příkazem, obdobně jako u společnosti BEERSOFT s.r.o. Podle názoru odvolacího soudu v případě, že by došlo k převodu obchodního podílu společnosti vo106 s.r.o. na Tomáše Bartáka, byl by i tento podíl postižen exekucí a případná vymahatelnost nákladů řízení zcela ztížena. Pokud k převodu obchodního podílu nedošlo, nelze nijak smysluplně vysvětlit, proč mělo dojít k postoupení pohledávky. Podle městského soudu tak může být jediným důvodem pro změnu účastníka řízení snaha o ztížení vymáhání nákladů řízení v situaci, kdy by byl žalobce v řízení neúspěšný. Jednání stěžovatelky vykazuje podle odvolacího soudu znaky zneužití procesní úpravy, navíc k němu došlo v době, kdy řízení bylo před vyhlášením rozhodnutí a stěžovatelka v pozici žalobce ani soudu nedoručila svůj závěrečný návrh. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že jednání stěžovatelky bylo účelové a nemůže požívat ochrany soudu.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že z odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že v dané věci bylo prováděno dokazování, přičemž o této skutečnosti nevěděla a soudem jí nebyl dán prostor pro to, aby se mohla k věci vyjádřit. Tím, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání, zasáhl do základních práv a svobod stěžovatelky. Nejvyšší soud shledal doplnění dokazování provedené odvolacím soudem za přípustné, neboť bylo vycházeno z běžně úředně dostupných skutečností (tím je patrně myšleno to, že soud vyšel z údajů obsažených v obchodním rejstříku). Vedlejší účastníci v rámci svého odvolání toliko namítli účelovost postupu žalobce, nikoliv však žádné nové důkazy. Pokud by stěžovatelka tušila, jak bude odvolací soud postupovat, jistě by na učiněná zjištění adekvátně reagovala.
Jen ze skutečnosti, že je vůči osobě současného jednatele společnosti vo106 s.r.o. vedena exekuce, nelze podle stěžovatelky dovodit, že by tato věc mohla ovlivnit společnost vo106 s.r.o. jako celek. Tomáš Barták projevil zájem o koupi společnosti vo106 s.r.o. pouze pod podmínkou, že v majetku společnosti bude pohledávka za žalovanými. Na základě toho pak byla dne 11. 5. 2018 mezi Pavlem Králem a Tomášem Bartákem uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o převodu podílu ve společnosti vo106 s.r.o. s tím, že pan Barták je ochoten zaplatit panu Královi za jeho podíl částku ve výši 200.000 Kč, a to nejpozději do 31. 12. 2019. Dne 22. 5. 2018 pak byla mezi stěžovatelkou a společností vo106 s.r.o. uzavřena smlouva o postoupení pohledávky stěžovatelky za vedlejšími účastníky na společnost vo106 s.r.o. Podle stěžovatelky tak vznikla situace, kdy faktickým majitelem pohledávky za žalovanými je z hlediska hmotného práva společnost vo106 s.r.o., avšak jako žalobce vystupuje i nadále stěžovatelka. K takovému postupu by podle ní bylo lze přistoupit pouze v případě, že by postoupení pohledávky bylo nepoctivé či účelové. To se však v řízení neprokázalo.
Dále stěžovatelka uvedla, že byl ke smlouvě o budoucím převodu podílu ve společnosti vo106 s.r.o. uzavřen mezi Pavlem Králem a Tomášem Bartákem dodatek, jímž byla prodloužena lhůta pro zaplacení sjednané ceny podílu do 31. 12. 2020 s tím, že celková cena bude uhrazena v případě, že bude rozhodnuto o vstupu společnosti vo106 s.r.o. do soudního řízení. V opačném případě je pan Barták oprávněn od celé obchodní transakce odstoupit a bude mu vrácena již zaplacená částka ve výši 50.000 Kč.
Společnost vo106 s.r.o. je aktivní společností, která podniká a generuje zisk. Možné majetkové problémy budoucího vlastníka společnosti a současného jednatele nemohou mít vliv na společnost jako takovou a nemohou svědčit o tom, že by v budoucnu mělo dojít k úpadku této společnosti.
V souvislosti se svojí argumentací odkázala stěžovatelka na recentní judikaturu jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu s tím, že napadená rozhodnutí považuje za překvapivá.
III.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro procesní rozhodnutí, např. o procesním nástupnictví, která představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že by postoupením sporované pohledávky došlo ke zneužití jejího procesního postavení, a to z toho důvodu, aby se vyhnula platbě očekávaných nákladů řízení spojených se sporovanou pohledávkou.
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení naplnění předpokladů procesního nástupnictví je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že po formální stránce sice byly splněny podmínky návrhu na procesní nástupnictví, nicméně nalézací soud se dostatečně nezabýval tím, zda postoupením pohledávky na společnost, která byla s postupitelem spojena v osobě jediného společníka a jednatele a jejíž základní kapitál činí 20.000 Kč, nemůže dojít k porušení chráněného zájmu žalovaných. Tento požadavek přitom vyplývá z ustanovení §2 o. s. ř., podle nějž soudy při rozhodování věcí ve své pravomoci dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze tak vyplývá, že tento se souvislostmi případu řádně zabýval a v odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že návrh stěžovatelky je toliko účelový. Namítá-li stěžovatelka, že společnosti vo106 s.r.o. není umožněno realizovat práva spojená s vlastnictvím pohledávky, nelze přehlížet, že jediným společníkem stěžovatelky a právě této společnosti je pan Pavel Král a je tedy na něm, aby zvolil takový postup ve věci, který mu práva spojená s pohledávkou hájit umožní.
Vytkla-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, nutno konstatovat, že tento postup mu umožňovalo ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., podle něhož jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiném usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé.
K neexistenci jistoty o zneužití procesního práva Ústavní soud uvádí, že podle §153 odst. 1 o. s. ř., který se s přihlédnutím k §167 odst. 2 o. s. ř. použije rovněž na usnesení, již není povinností obecných soudů rozhodovat na základě skutečného stavu
I. ÚS 1180/20
věci, nýbrž podle zjištění v řízení. Rovněž Ústavní soud tradičně judikuje, že požadavek zjištění skutečného stavu věci vyjadřoval ve své podstatě nesplnitelný postulát [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (N156/74 SbNU 333)]. Nevyžaduje se proto dospění do stadia jistoty, nýbrž do stadia pravděpodobnosti, které se jistotě přibližuje. To platí zejména v případech absence přímých důkazů, kdy právní úprava dovoluje postavit právní závěry rovněž na nepřímých důkazech, resp. indiciích. Opačný závěr, tedy trvání na přímém důkazu i v případě objektivní nemožnosti jeho opatření, by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního procesu [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08 (N 118/61 SbNU 717)]. To platí i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka je jedinou nositelkou informace o tom, zda svého procesního práva zneužívá či nikoliv. Byť tvrdí, že z její strany o zneužití práva nejde, resp. že je postupem obecných soudů sama poškozena, je nutno k jejímu tvrzení přihlížet pouze podpůrně, neboť je sama zainteresována na výsledku řízení. Pokud obecné soudy v případě objektivní neexistence přímého důkazu postavily své rozhodnutí na okolnostech svědčících ve prospěch zneužití práva, přičemž výčet těchto zjištění je dostatečný, nelze v jejich postupu spatřovat žádné vybočení ze zákonných mezí či dokonce ústavního pořádku.
Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu