ECLI:CZ:US:2020:1.US.120.20.1
sp. zn. I. ÚS 120/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy, o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kanii, advokáta, sídlem Sadová 171/40, Opava, zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem, sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2019, č. j. 7 Cmo 180/2019-352, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2019, č. j. 3 Cm 8/2014-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na řádný zákonný proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že stěžovateli, jako ustanovenému zástupci žalované Ludmily Justové, přiznal odměnu ve výši 37 100 Kč. K odvolání stěžovatele změnil výše uvedeným usnesením Vrchní soud v Olomouci prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovateli přiznal odměnu za zastupování ve výši 52 067,51 Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že soudy mu odmítly přiznat odměnu za jakoukoliv poradu uskutečněnou s klientkou v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud z celkových čtyř porad uskutečněných před prvostupňovým soudem přesahujících jednu hodinu nepřiznal stěžovateli jedinou s odůvodněním, že v řízení nedošlo k žádné změně skutkového stavu, která by tyto porady odůvodňovala. Stěžovateli přiznal odměnu toliko za jednu poradu před podáním opravného prostředku. O přiznání odměny za poradu dne 21. 3. 2018 soudy ani nerozhodly, stejně tak o vyúčtovaných hotových výdajích vč. ztráty času spojených se studiem listin založených žalobcem do spisu ze dne 20. 8. 2018. Stěžovatel má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí pro nepřiznání odměny či hotových výdajů neodůvodnily vůbec, případně je neodůvodnily přesvědčivě, v čemž spatřuje znaky libovůle.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení nebo o odměně advokáta Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva. Není totiž (jinak) úkolem Ústavního soudu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či odměně advokáta z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce tyto sám přepočítával. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, přičemž žádný protiústavní exces v napadených rozhodnutích neshledal. Odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně co do počtu přiznaných právních úkonů a tomu odpovídajících režijních paušálů, přiznal stěžovateli rovněž cestovné a náhradu za promeškaný čas. Při posouzení účelnosti jednotlivých úkonů právní služby srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů své rozhodnutí opírá a jak k určení výše odměny za zastupování dospěl, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu