ECLI:CZ:US:2020:1.US.121.20.1
sp. zn. I. ÚS 121/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MANBEL ALKEAR s.r.o., se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 1922/3, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 4, Mendíků 1396/9, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2019 č. j. 74 EXE 38/2016-21 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2019 č. j. 20 Co 83/2019-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelky (povinné) ze dne 28. 11. 2018 na zastavení exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 18. 4. 2016 oprávněná zahájila exekuci na majetek stěžovatelky na základě platebního rozkazu Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016 č. j. 221 C 113/2015-20 k uspokojení pohledávky ve výši 22 296 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelce bylo zahájení exekuce doručeno fikcí dne 29. 5. 2016; k jejich faktickému převzetí došlo dne 1. 6. 2016. Stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce ze dne 21. 11. 2018 odůvodnila zánikem vymáhané pohledávky, když ji ke dni 19. 11. 2018 soudní exekutorce uhradila. Soudy obou stupňů své rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce odůvodnily tím, že stěžovatelka částku 51 000 Kč zaplatila na účet soudní exekutorky až dne 19. 11. 2018, tj. až 2,5 roku po zahájení řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v odůvodnění napadeného usnesení dále zdůraznil, že pokud povinná plnila poté, co se o zahájení řízení "úředně dozvěděla", je třeba na takové plnění hledět jako na plnění vymožené v rámci exekuce. V případě stěžovatelky se tak nejedná o plnění dobrovolné, ale o plnění vymožené soudní exekutorkou. Krajský soud tak dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, když exekuci nezastavil, a to ani částečně pro částku 30 356,90 Kč, která byla vyplacena oprávněné, neboť se jedná o vymožené plněné. Úhrada částky 51 000 Kč navíc na zánik vymáhané pohledávky nestačila, neboť předmětem exekuce je nejenom jistina ve výši 22 296 Kč, ale také příslušenství, náklady předcházejícího řízení a náklady exekuce. Ze zprávy soudní exekutorky vyplývá, že aktuálně vymáhaná pohledávka oprávněné byla v době rozhodnutí odvolacího soudu uhrazena, avšak v řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce vznikají další náklady, o kterých nebylo rozhodnuto, a které mohou být ještě vymáhány. Krajský soud závěrem konstatoval, že pokud stěžovatelka uvádí, že po vydání rozhodnutí městského soudu doplatila i zbylou část vymáhané pohledávky, pak v souladu s ustanovením §51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, úplným zaplacením vymáhané pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, exekuce končí a zaniká i oprávnění exekutora k vedení exekuce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především nesouhlasí se způsobem provedení exekuce. Uvádí, že v důsledku neplnění povinností jejího jednatele se včas nedozvěděla o exekuci vedené proti ní. Soudní exekutorka podle stěžovatelky věděla, že předmětná nemovitost, na kterou byl vydán exekuční příkaz, je využívaná jako modlitebna, a že v ní musí být nějaké movité věci, přesto však přistoupila k vydražení nemovitosti v hodnotě několika milionů. Stěžovatelka má za to, že postup soudní exekutorky byl nepřiměřený, neboť došlo k vydražení nemovitosti v hodnotě mnohonásobně vyšší, než byl dluh, ačkoli nebyla vyčerpána mobiliární exekuce, která by zjevně vedla k tomu, že by stěžovatelka zjistila, že je proti ní vedena exekuce a situaci by vyřešila.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých zjištění a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým a řádně odůvodněným závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu