ECLI:CZ:US:2020:1.US.1359.19.1
sp. zn. I. ÚS 1359/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé D. R. J., zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, se sídlem U Stadionu 157/4, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 663/2018-459, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 21 Co 401/2017-373 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. června 2017 č. j. 5 C 228/2013-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 37. odst. 3 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu rodiny zaručené v čl. 32 odst. 1, 4 a 5 této Listiny, právo na ochranu osobnosti, zaručené v čl. 10 Listiny, právo na právní pomoc zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na respektování rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti vedlejší účastnici řízení, Základní škole Praha 7, domáhala odstranění následků diskriminačního jednání z důvodu náboženství a porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s žáky; konkrétně se domáhala zaplacení částky 262 100 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 5 C 228/2013-188 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016 č. j. 21 Co 148/2016-256 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v odůvodnění uvedl, že s ohledem na datum podání žaloby bylo třeba při posouzení otázky jednání za stěžovatelku jako nezletilou žalobkyni postupovat podle ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Podle ustálené rozhodovací praxe bylo třeba, aby úkony, které se netýkají běžné majetkové záležitosti, byly schváleny soudem, a to tehdy, jsou-li v zájmu nezletilého zastupovaného dítěte. Úkon, který takto schválený není, nemůže vyvolávat právní následky. S odkazem na judikaturní závěry Nejvyššího soudu městský soud vyslovil, že podání žaloby v nyní posuzované věci mělo být schváleno opatrovnickým soudem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 3421/2016-302 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto.
2. Následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. června 2017 č. j. 5 C 228/2013-237 řízení ve věci zastaveno, neboť stěžovatelka nezískala k podání žaloby souhlas opatrovnického soudu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 21 Co 401/2017-373 bylo toto usnesení potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 663/2018-459 bylo poté také odmítnuto stěžovatelčino dovolání v dané věci.
3. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že v tomto případě je u Ústavního soudu již podána ústavní stížnost proti předcházejícím rozhodnutím soudů (výše identifikovaným) a jelikož věci spolu bezprostředně souvisejí, navrhuje jejich spojení a společné projednání. K tomu Ústavní soud nepřistoupil, jelikož věc byla přidělena témuž soudci zpravodaji a témuž senátu ve shodném složení, takže bylo možno obě ústavní stížnosti posoudit odděleně, samozřejmě s vědomím jejich souvislosti. I v této ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a celkovém popisu údajně diskriminačního jednání ze strany vedlejší účastnice tvrdí, že řízení před obvodním soudem bylo zatíženo mnohými vadami, a to jak procesního charakteru, tak i ve smyslu hodnocení podkladů pro přijaté závěry.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již na klíčové otázky dané věci odpověděl v usnesení ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I.ÚS 3960/17, na jehož odůvodnění lze stěžovatelku odkázat a stručně zopakovat, že z ust. §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12 2013, vyplývalo, že jsou-li zákonní zástupci povinni spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že posouzení otázky běžnosti úkonu spojeného se zastupováním nezletilého dítěte je předmětem zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny výlučně obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. I v případech, kdy jsou rodiče jako zákonní zástupci dítěte přesvědčení, že jednají v jeho zájmu, lze doporučit, aby tato otázka byla posouzena nezávislým orgánem veřejné moci. Jestliže soudy dospěly k závěru, že je třeba podání žaloby schválit opatrovnickým soudem, a tento svůj závěr, i když odlišně od přesvědčení stěžovatelky a jejích zákonných zástupců, řádně odůvodnily, jde o závěr ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Zastavení řízení z toho důvodu, že stěžovatelka nezískala k podání žaloby souhlas opatrovnického soudu, je s tímto závěrem v souladu.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu