ECLI:CZ:US:2020:1.US.1421.20.1
sp. zn. I. ÚS 1421/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s., sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupeného Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 4576/2018-338 ze dne 25. 2. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 278/2013-302 ze dne 3. 5. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 3 odst. 1, čl. 34 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve výši 15 264 Kč a zdržet se zpřístupňování blíže specifikovaného grafického uživatelského rozhraní třetím osobám. Tvrdila, že vybraná uživatelská rozhraní jsou autorskými díly a žalovaný je při provozování internetové kavárny zpřístupňoval za úplatu svým zákazníkům, aniž by s žalobkyní uzavřel licenční smlouvu. Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 19 C 147/2011-164 ze dne 16. 5. 2013 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud v daném řízení rozhodoval dvakrát, přičemž obě rozhodnutí si navzájem odporují. Hodlal-li se senát 27 Cdo odchýlit od předchozího rozhodnutí vydaného senátem 30 Cdo, mělo dle názoru stěžovatelky dojít k postoupení věci velkému senátu. Tím došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce. Stěžovatelka dále uvedla, že stěžovatelka namítala, že v dané věci záviselo rozhodnutí na vyřešení právní otázky, zda v případě poskytování služeb internetové kavárny jde o takové využívání autorských děl, které spadá pod taxativně určený rozsah kolektivní správy. Stěžovatelka je přesvědčena, že tomu tak je, stejně tak jako v případě videopůjčoven či veřejných knihoven, které rovněž kolektivnímu správci odvádějí přiměřenou odměnu za zpřístupnění děl filmových a jiných, jak Nejvyšší soud vyložil ve svém původním kasačním rozsudku. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Ústavní soud nesdílí úvahy stěžovatelky o odchýlení se Nejvyššího soudu od závěrů vyslovených ve svém předchozím kasačním nálezu v téže věci. Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5008/2014 ze dne 25. 3. 2015 (jímž byl původní rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 278/2013-221 ze dne 27. 5. 2014 zčásti zrušen, a to v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby nalézacím soudem co do požadavku na zdržení se zpřístupňování sporných grafických uživatelských rozhraní třetím osobám) zaměřil na otázku, zda v případě poskytování služeb internetové kavárny dochází ke sdělování díla v podobě grafického uživatelského rozhraní jednotlivých počítačových programů veřejnosti ve smyslu autorského zákona. Dovolací soud tehdy na pozadí odvolacím soudem použité evropské judikatury, konkrétně rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. prosince 2010 ve věci C-393/09, zdůraznil, že v případě televizního vysílání není grafické uživatelské rozhraní zpřístupněno divákům (veřejnosti) způsobem, který by jim umožňoval přístup k zásadnímu prvku, jímž se rozhraní vyznačuje, totiž interakci s diváky samotnými, nedochází tak ke sdělování grafického uživatelského rozhraní veřejnosti dle autorského práva. Diváci je sice mohou vnímat, ale nemohou je nijak aktivně využívat, resp. zasahovat do něj. Naproti tomu počítačovým programům je taková interakce s uživatelem vlastní, a proto se v případě provozu internetové kavárny jedná o sdělování díla veřejnosti ve smyslu autorského zákona.
V nyní napadeném usnesení se ovšem Nejvyšší soud zabýval zcela jinou otázkou, vyšed z právního posouzení vrchního soudu v novém rozsudku. Potvrdil sice svůj dříve vyřčený závěr o sdělování díla veřejnosti zákazníky internetové kavárny, avšak podotkl, že sdělování díla veřejnosti ve smyslu §18 a násl. autorského zákona je jiným způsobem užití díla než pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla ve smyslu §15 autorského zákona, a proto tento způsob užití díla nespadá pod povinnou kolektivní správu dle §97d autorského zákona. Tento závěr neshledává Ústavní soud ústavně nekonformním, jelikož odráží limity povinné kolektivní správy dle zmíněného zákonného ustanovení. Z právě uvedeného zároveň plyne, že dovolací soud se žádného protimluvu či jiného ústavně nepřípustného postupu nedopustil, pouze svoji argumentaci ve svém druhém a nyní napadeném rozhodnutí dovedl dále. V tomto směru lze do určité míry přisvědčit stěžovatelce potud, že byl-li by Nejvyšší soud již ve svém prvém (zrušujícím) rozhodnutí vzal v potaz též povahu sdělování grafického uživatelského rozhraní prostřednictvím počítačových stanic v internetové kavárně ve vztahu k zákonnému rozpětí povinné kolektivní správy (a neomezil se zde výlučně na demonstraci rozdílu mezi televizním vysíláním a užíváním počítačového programu), byl by dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolání, a bylo by tak nemuselo dojít k dalšímu projednání věci. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že byl vázán důvody vymezenými v dovolání a právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho původním rozsudku.
Cituje-li stěžovatelka tu část odůvodnění původního kasačního rozsudku dovolacího soudu, v níž stojí, že pokud se na předmětná grafická uživatelská rozhraní vztahuje autorskoprávní ochrana, má stěžovatelka v rámci svého oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv právo na přiměřenou odměnu, pokud žalovaný tato grafická rozhraní zpřístupňuje třetím osobám, sluší se poznamenat, že jde toliko o citaci rekapitulace či reprodukce části stěžovatelčiny dovolací argumentace Nejvyšším soudem, a nikoli o jeho vlastní úvahy. V tomto ohledu není takový odkaz případný.
Lze tedy uzavřít, že za daných okolností Nejvyšší soud nebyl povinen předložit věc rozšířenému senátu, a nemohlo tak ani dojít k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu