ECLI:CZ:US:2020:1.US.144.20.1
sp. zn. I. ÚS 144/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Aleše Horáka a 2) Dana Horáka, obou zastoupených JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, J. V. Sládka 37, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 199/2019-42 ze dne 4. 10. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a dále a) Bc. Pavola Koiše a b) Drahomíry Koišové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastníci podali proti stěžovatelům žalobu na ochranu rušené držby, která byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") č. j. 41 C 48/2019-22 ze dne 29. 3. 2019 zamítnuta. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu napadeným usnesením k odvolání vedlejších účastníků změnil a žalobě vyhověl - přikázal stěžovatelům odstranit zámek z brány umístěné na jejich pozemku tak, aby byl vedlejším účastníkům umožněn přístup k jejich nemovitým věcem, jako tomu bylo nerušeně od roku 1995.
2. Stěžovatelé se v řízení před Ústavním soudem domáhají zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jsouc přesvědčeni, že jim byla odňata možnost jednat před soudem, neboť jim nalézacím soudem nebyla žaloba zaslána k vyjádření a před nalézacím soudem neproběhlo jednání, při kterém by mohli vznést své námitky a vyjádřit se k prováděným důkazům. Uvedená vada nebyla podle stěžovatelů zhojena ani při jednání před odvolacím soudem, neboť jím nebyli řádně poučeni o břemeni tvrzení a důkazu, které podle odvolacího soudu stěžovatelé neunášeli. Daným postupem odvolací soud porušil zásadu rovnosti zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona [nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. 5. 2019; nález sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819)]; je však zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelé uvádějí, že jsou si vědomi zvláštní povahy řízení o žalobě na ochranu rušené držby podle §176 a násl. o. s. ř., přesto zpochybňují "zrychlený" postup obecných soudů, v jehož důsledku měli být nepřiměřeně zkráceni na svých procesních (a dokonce i ústavních) právech. Většina námitek směřuje vůči postupu nalézacího soudu (odnětí možnosti jednat před soudem - vyjádření k žalobě, nařízení jednání), přestože usnesení nalézacího soudu není ústavní stížností napadeno, neboť nalézací soud rozhodl ve prospěch stěžovatelů. Ústavní soud se tak danými námitkami nemohl zabývat; pouze pro úplnost uvádí, že vzhledem k nemeritorní povaze řízení a zákonné lhůtě k vydání rozhodnutí, jíž je nalézací soud vázán, je nalézací soud oprávněn - na rozdíl od odvolacího soudu - rozhodnout bez nařízení jednání (IV. ÚS 3623/15). Z ústavní stížnosti neplyne, že by se stěžovatelé nemohli jednání před odvolacím soudem zúčastnit, možnost jednat před soudem v řízení o ochraně rušené držby jim tak odňata nebyla.
5. K postupu odvolacího soudu mají stěžovatelé v zásadě jedinou výtku - že nebyli při jednání řádně poučeni, jaké skutečnosti je v řízení třeba tvrdit a prokazovat a do jakého okamžiku tak mohou činit. S odkazem na zákonnou úpravu (§1006 a násl. o. z.) pouze v obecné rovině vyjmenovávají možnosti procesní obrany účastníka řízení v jejich postavení, na podporu své obecně pojaté argumentace nicméně neuvádějí žádné konkrétní tvrzení či důkazní návrh, které by podle jejich přesvědčení byly způsobilé napadené rozhodnutí zvrátit. Za této situace Ústavní soud námitkám stěžovatelů nepřisvědčil, mimo jiné s ohledem na shora naznačenou zvláštní povahu předmětného řízení. Ve věci nebylo konečným způsobem rozhodnuto o vzájemném uspořádání právních vztahů mezi účastníky soudního řízení. Přestože vyhovění žalobě na ochranu rušené držby staví žalované (stěžovatele) do nevýhodné pozice, neboť na rozdíl od předběžného opatření nemá dočasný a zatímní charakter, takže jsou to následně neúspěšní žalovaní, kdo musí iniciovat petitorní řízení, nejsou-li s dosavadním uspořádáním spokojeni, nespatřuje na této skutečnosti Ústavní soud nic protiústavního.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu