ECLI:CZ:US:2020:1.US.1513.20.1
sp. zn. I. ÚS 1513/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. H. a 2) P. K., zastoupených Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 926/2019-913 ze dne 29. ledna 2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 43/2019 ze dne 5. března 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 1 T 58/2018-802 ze dne 19. prosince 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele 1) vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (skutek I. 1), podle §221 odst. 1, 2 písm. a) a b) trestního zákoníku (skutky I. 2-18, II.) a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) a d) trestního zákoníku (skutky III. a IV.), a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let do věznice s ostrahou a povinnost nahradit poškozeným škodu celkem 650 042 705,68 Kč. Stěžovatel 2) byl uznán vinným ze zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) a d) trestního zákoníku (skutky III. a IV.), a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let s povinností ve zkušební době nahradit podle svých sil způsobenou škodu. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil jen výrok o trestu stěžovatele 1) a při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku do věznice s ostrahou a zákaz činnosti - funkce statutárního orgánu na pět let; odvolání stěžovatelů bylo zamítnuto. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají porušení práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatelů neexistovaly pro uložení trestu a povinnosti k náhradě škody zákonné důvody a skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení nemají oporu v provedeném dokazování. Povinnosti při správě cizího majetku nemohly být porušeny, neboť vše proběhlo na základě písemných smluv; nebyl prokázán úmysl zpronevěry [viz nález sp. zn. III. ÚS 502/2000 ze dne 22. března 2001 (N 50/21 SbNU 433) či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 987/2017 ze dne 6. prosince 2017, sp. zn. 5 Tdo 844/2015 ze dne 12. srpna 2015 aj.]. Obecné soudy neprovedly dokazování ani k výši způsobené škody a z toho plynoucí povinnosti její náhrady. Nadto jsou stěžovatelé v situaci, že ač tvrzená škoda již byla reálně zaplacena, je vymáhána v exekučním řízení a přisouzena i rozsudkem nalézacího soudu; exkurz nalézacího soudu a odvolacího soudu do oblasti civilního práva proto považují stěžovatelé za nesprávný, neodpovídající zákonné úpravě zejména pak s přihlédnutím k jejich vysvětlení učiněném v řízení a faktu, že ač stěžovatelé své závazky splnili, poškození rezignovali na své povinnosti z uzavřené dohody. Proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatují znalost postavení a smyslu Ústavního soudu, coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Přesto jsou jejich námitky zjevně opakováním jejich obhajoby, argumentů z odvolání i dovolání, a to přesto, že již nalézací soud se s nimi vypořádal způsobem, kterému nelze nic vytknout. Nalézací soud podrobně popsal jednání stěžovatelů, uvedl, co považuje za významné pro vyslovení závěru o naplnění skutkové podstaty stíhaných trestných činů, jaké okolnosti byly polehčujícími a jak určil výši škody. Správnost nalézacím soudem vyslovených závěrů zhodnotily odvolací soud i Nejvyšší soud v řízení o opravných prostředcích, a přesto stěžovatelé shodnou argumentaci uplatňují i v ústavní stížnosti. Výroky o vině a trestu ovlivnily životy stěžovatelů podstatným způsobem, nemůže však v žádném případě jít o okolnosti, které by opodstatnily ústavní stížnost; nesouhlas stěžovatelů je nutno chápat jen jako vyjádření jejich subjektivní nespokojenost se závěry soudů, na které lze zcela odkázat. Právo na soudní ochranou (čl. 36 Listiny) zaručuje rozhodování podle předem stanovených pravidel, nemůže však zaručit výsledek odpovídající požadavkům účastníků. Jelikož stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli žádnou (další) okolnost, svědčící o zásahu do jejich základních práv, Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
4. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu