ECLI:CZ:US:2020:1.US.1555.20.1
sp. zn. I. ÚS 1555/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) G. P., a 2) J. P., obou zastoupených Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 236/2020-480 ze dne 24. března 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem sp. zn. 46 T 6/2018 ze dne 16. dubna 2018 uznal stěžovatele vinnými přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §246 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a uložil jim trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením sp. zn. 7 To 243/2018 ze dne 17. července 2018 odvolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako podané z jiného než dovolacího důvodu.
2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají nesprávnost postupu Nejvyššího soudu v jejich věci, hrubě se vymykající procesním pravidlům trestního řízení, čímž měla být porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelé nejsou spokojeni především se způsobem, jakým Nejvyšší soud navrhl a následně zhodnotil opravu usnesení odvolacího soudu, který nejprve rozeslal usnesení s odůvodněním nevztahujícím se zčásti k jejich věci a postrádajícím přiléhavou argumentaci; mají za to, že postup Nejvyššího soudu mimo rámec vymezený trestním řádem byl nesprávný a nemohl být zhojen tak, jak jej Nejvyšší soud následně odůvodnil (odst. 14 až 18). Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že ač (mimozákonná) náprava nastala v důsledku jejich aktivity, byl i poté postup odvolacího soudu zmatečný.
4. K napadenému usnesení pak stěžovatelé namítají, že jejich vina byla v řízení odvozena od trestného činu třetí osoby, které měli stěžovatelé podle obecných soudů poskytnout falešné alibi, zpochybňující informace o výskytu/pohybu mobilních telefonů stěžovatelů a třetí osoby. Stěžovatelé podrobně popisují okolnosti, z nichž orgány činné v trestním řízení dovodily jejich křivou výpověď, považují je za nekvalitně prověřené a dovozují nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž základě nalézací soud vynesl odsuzující rozsudek. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existují extrémní rozpory, a proto ani napadené usnesení Nejvyššího soudu neobstojí. Stěžovatelé dále namítají opomenutí důkazu - k ústavní stížnosti přiloženého úředního záznamu policejního orgánu, který nalézací soud v odůvodnění nijak nevyhodnotil. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhují zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu.
5. Ústavní soud je především vázán návrhem stěžovatelů, kteří brojí výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, který jejich dovolání odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu; proto se zabýval pouze postupem Nejvyššího soudu.
6. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se nejprve podává postup obecných soudů po rozhodnutí odvolacího soudu: poté, co odvolací soud ve veřejném zasedání zamítl odvolání stěžovatelů, bylo účastníkům řízení (v srpnu 2018) doručeno usnesení, jehož odůvodnění se částečně týkalo jiné věci. Na základě podnětu stěžovatelů (dovolání) bylo účastníkům řízení doručeno (v říjnu 2018) nové vyhotovení usnesení přiléhavě odůvodňující konkrétní rozhodnutí - že nejde o správný postup, stěžovatelům přisvědčil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a za správný jej nepovažoval ani Nejvyšší soud. Po předložení spisu (21. prosince 2018) Nejvyšší soud zjistil, že spis je neúplný, po jeho opětovném předložení (25. ledna 2019) i pomocného spisu odvolacího soudu Nejvyšší soud porovnal audiozáznam (i jeho doslovný přepis) z veřejného zasedání odvolacího soudu s odůvodněním usnesení a uzavřel, že původně doručené usnesení (odůvodnění) neodpovídá veřejně vyhlášenému rozhodnutí, že jde o zřejmou nesprávnost, kterou je nutno napravit; nepostačí jen prosté doručení alternativního odůvodnění, ale je nutno vydat opravné usnesení, a teprve doručením usnesení se správným odůvodněním začne běžet lhůta k podání dovolání. Bez věcného vyřízení proto dovolací soud vrátil spisy; poté, co odvolací soud dne 28. května 2019 vydal opravné usnesení a bylo podáno nové dovolání, zabýval se Nejvyšší soud věcí meritorně.
7. Z odůvodnění napadeného usnesení je dále patrné, že námitky stěžovatelů v dovolání (obdobné i v ústavní stížnosti) jsou opakováním jejich obhajoby, v níž zpochybňovali skutková zjištění nalézacího soudu; jejich argumentace se tedy míjela se zákonnými dovolacími důvody a účelem tohoto mimořádného opravného prostředku. Ani rozhodování Nejvyššího soudu nemůže probíhat mimo rámec ochrany základních práv, přesto Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, obhajobu stěžovatelů potvrzovala pouze třetí osoba (jíž měli stěžovatelé poskytovat alibi). Nejvyšší soud tedy zrekapituloval zjištění obecných soudů a konstatoval, že námitky stěžovatelů neprokazují porušení jejich základních práv (zásady in dubio pro reo) a jsou jen polemikou se skutkovými zjištěními.
8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje, že obecné soudy rozhodnou v souladu s očekáváním účastníka řízení, ale zajišťují mu soudní řízení podle předem daných zákonných pravidel. Nejvyšší soud nepochybil, inicioval-li (nejprve) nápravu postupu odvolacího soudu, který rozeslal koncept rozhodnutí o odvolání neodpovídající tomu, co bylo vyhlášeno při veřejném zasedání, aniž by takové rozhodnutí zrušil. Veřejné projednání a rozhodnutí věci je podstatou soudního jednání a dodatečné písemné odůvodnění má sloužit k lepšímu pochopení (podrobnějšímu vysvětlení) závěrů obecných soudů o projednané věci. Vyhlásil-li a odůvodnil-li odvolací soud veřejně své rozhodnutí, bylo jeho věcí, aby srozumitelně a transparentně napravil své pochybení, rozeslal-li omylem neadekvátní písemné odůvodnění; nešlo však o vadné rozhodnutí, které by bylo namístě v dovolacím řízení zrušit.
9. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů, není sama jejich nespokojenost způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že Nejvyšší soud se zabýval námitkami stěžovatelů dostatečně, aniž by jim však přisvědčil a základní práva stěžovatelů nezkrátil.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu