ECLI:CZ:US:2020:1.US.1557.20.1
sp. zn. I. ÚS 1557/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Josefa Slabého, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 61/4, Karlovy Vary-Drahovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 162/2020-191 ze dne 30. 3. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se určovací žalobou podle §80 o. s. ř. domáhal ochrany proti záměru žalovaného provést stavební úpravy na vlastní stavbě na pozemku ve svém vlastnictví. Žaloba stěžovatele byla založena na tvrzení o hrozícím zásahu do jeho vlastnického práva ke stavbě na pozemku v jeho vlastnictví, spočívajícím ve znemožnění přístupu do této stavby přes stavbu (střechu) žalovaného. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 15 C 77/2011 ze dne 16. 10. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 18 C 508/2014-307 již byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se vstupování a jiného užívání střešního prostoru stavby garáže žalovaného (ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 2141/16 proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná). Stavební řízení umožňující provedení stavebního záměru žalovaného probíhá, neboť o odvolání stěžovatele dosud nebylo rozhodnuto a se stavbou nebylo započato. S námitkami uplatněnými ve stavebním řízení stěžovatel nebyl stavebním úřadem odkázán na soud. Soudy žalobě na určení nevyhověly, neboť stěžovatel neprokázal na určení naléhavý právní zájem. Mimo jiné uvedly, že stěžovatel se domáhá revokace zmíněného rozsudku Krajského soudu v Plzni, přitom není oprávněn užívat jakoukoli část nemovitosti žalovaného; nemá právo mu bránit ve stavebních úpravách jeho nemovitosti a může si zajistit přístup ke své nemovitosti jiným způsobem.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s jeho dosavadní judikaturou (sp. zn. 22 Cdo 2162/99, 22 Cdo 4393/2014, 22 Cdo 1564/2019, 22 Cdo 4065/2014, 22 Cdo 1960/2016, 22 Cdo 1483/2019, 22 Cdo 2331/2007, 22 Cdo 1474/2004, 22 Cdo 1528/2000, 22 Cdo 1733/2004, 22 Cdo 2886/2014, 3 Cdon 1338/96, 21 Cdo 1207/2006, 22 Cdo 4366/2015).
V odůvodnění rozhodnutí mj. uvedl, že předpokladem posouzení naléhavého právního zájmu na určení, jehož se stěžovatel domáhá je, že se domáhá ochrany ohroženého práva, které existuje, bez požadovaného určení by se jeho postavení stalo nejistým. Pomocí žaloby je eliminován stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a založí se jím pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak žalobě na plnění. Pravomocným rozhodnutím soudu, které je závazné pro všechny orgány, přitom již bylo stěžovateli uloženo zdržet se vstupu či jiného užívání půdního prostoru stavby garáže ve vlastnictví žalovaného (jehož se zamýšlená stavební úprava týká), tedy zdržet se právě toho jednání, jehož ochrany se jako svého tvrzeného práva dovolatel domáhá předmětnou určovací žalobou. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení, směřujícím k ochraně tvrzeného, avšak podle pravomocného rozsudku soudu žalobci nenáležejícího práva, je souladný s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž zmínil, že obsahem vlastnického práva k pozemku (tudíž i stavbě, která je jeho součástí) není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka (tudíž i přes stavbu na takovém pozemku).
Stěžovatel s právním závěrem Nejvyššího soudu o neprokázání naléhavého právního zájmu nesouhlasí a je přesvědčen, že naléhavý právní zájem na určení podle ust. §80 o. s. ř. je v jeho případě naplněn, neboť žalovaný zjevně hodlá stavební úpravy provést a může jimi zasáhnout do vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Co 2162/99. Rovněž uvádí, že i když jej stavební úřad s občanskoprávními námitkami výslovně neodkázal na soud, má právo se na soud obrátit i bez jeho asistence. V důsledku podání určovací žaloby v této věci tak soudy naléhavý právní zájem na požadovaném určení ani neměly zkoumat.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Tato východiska se zřetelně projevují i v přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok. Nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. §239 o. s. ř.). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (sp. zn. IV. ÚS 1256/14).
Podle ust. §239 o. s. ř. je pak přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, výjimku představují pouze excesy v podobě rozhodovací libovůle, přepjatého formalismu či deficitu řádného odůvodnění (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním řádně a důkladně zabýval, posoudil otázku jeho přípustnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry ve vazbě na svou předchozí judikaturu, jak je shora stručně nastíněno, velmi podrobně odůvodnil, a to i ve vazbě na rozhodnutí sp. zn. 22 Co 2162/99 zmiňované stěžovatelem. Ústavní soud proto neshledal důvody, aby z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.
K námitce stěžovatele o ústavněprávním rozměru věci danému tím, že dovolací soud skrytě upřednostňuje vlastnického právo žalovaného ke garáži a pomíjí, že vlastnická práva obou účastníků nalézacího řízení jsou rovnocenná, Ústavní soud dodává, že je to právě stěžovatel, který má v úmyslu užívat nemovitost žalovaného a omezit tak jeho nesporné vlastnické právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu