ECLI:CZ:US:2020:1.US.1568.20.1
sp. zn. I. ÚS 1568/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 287/18, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 11 To 27/2020, a Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020, č. j. 14 To 169/2020-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 6. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem I. usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 2. 2020, č. j. 4 Nt 804/2020-36, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr.ř., současně nebyl přijat písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a nebyla též přijata záruka podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. Výrokem II. bylo rozhodnuto o vzetí do vazby K. H.
Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání, a to pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. z. Příslušný okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v případě stěžovatele je dána obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Současně u okresního soudu převládla obava, že stěžovatel bude svoji trestnou činnost opakovat.
K podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2020, č. j. 14 To 169/2020-40 tak, že napadené usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. Současně nebyl přijat písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a nebyla též přijata záruka podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. Výrokem II. bylo rozhodnuto o vzetí do vazby K. H. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v případě stěžovatele důvod vazby daný ustanovením §67 písm. b) tr. ř. Stížnostní soud v rámci odůvodnění poukázal na formulační pochybení nalézacího soudu, který v souvislosti s odůvodňováním důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. uvedl, že u něj existuje "obava z pokračování v trestné činnosti", zatímco obava spočívá v opakování již ukončené trestné činnosti. Užití nesprávného pojmosloví nepovažoval krajský soud za podstatné, neboť byla zachována obava, že obviněný bude znovu páchat trestnou činnost stejného charakteru.
Napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel poučen o tom, že proti němu nejsou přípustné další opravné prostředky. Stěžovatel si proti němu přesto podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, který o ní rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením. V něm dospěl k závěru, že stížnostní soud pouze upřesnil rozhodnutí okresního soudu, zmírnil ve prospěch stěžovatele důvody vazby a nevyslovil žádné nové výroky, o kterých by rozhodoval jako soud I. stupně. Poučení krajského soudu o nepřípustnosti dalšího řádného opravného prostředku proto považoval vrchní soud za správné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil mimo jiné proti procesnímu postupu krajského soudu, který jej nesprávně poučil o tom, že proti jeho usnesení není další opravný prostředek přípustný. Dle jeho mínění došlo v usnesením krajského soudu ke zrušení usnesení nalézacího soudu a novému rozhodnutí. Z uvedeného důvodu je třeba usnesení krajského soudu považovat za rozhodnutí, proti němuž je přípustný opravný prostředek. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu je třeba připustit proti usnesení stížnost ve stejném rozsahu, jako kdyby ve věci rozhodoval soud prvního stupně. Podle napadeného usnesení krajského soudu bylo související usnesení Okresního soudu v Příbrami zrušeno, nikoliv pouze upřesněno.
III.
Ústavní soud připomíná, že posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2583/19 ze dne 15. 10. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho zásah do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. V projednávaném případě je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom smyslu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze došlo ke zrušení shora uvedeného usnesení Okresního soudu v Příbrami, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že o důvodu vazby bylo rozhodnuto v dvojinstančním řízení. Z materiálního hlediska byly předmětem posuzování totožné skutkové okolnosti, kdy stížnostní soud přistoupil k reformulaci odůvodnění vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Byť užití souvisejícího pojmového aparátu ze strany nalézacího soudu nebylo zcela přesné, podle náhledu Ústavního soudu je podstatnou ta skutečnost, že se jak soud prvního i druhého stupně zabývaly fakticky totožnými skutečnostmi. Z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by stěžovateli bylo upřeno stížnostní právo a tím i právo na spravedlivý proces. K důvodům vazby lze v podrobnostech zcela odkázat na napadená rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu